Článek
K mainstreamovému posluchači našel Ztracený jasnou cestu už na minulé desce Vlastní svět (2018). Jeho písničky jsou vlídné, zábavné, lehké a mají schopnost vtlačit se do mysli tak, že v ní nadlouho zůstanou.
Slouží mu k tomu i nenáročné texty. Více než básnivost je pro něj důležité, aby se rýmovaly, aby v nich sdělil to, co zamýšlel, a aby to bylo pochopitelné. Právě v tom je však slabina jeho tvorby.
RECENZE: Marek Ztracený korunoval v O2 areně svůj obdivuhodný příběh
Kdyby se více pídil po oné básnivosti, kdyby se jednoduchá sdělení pokusil zaměnit za neobyčejná, která si posluchač oblíbí pro zvukomalebnost či jazykovou neotřelost, jeho písně by to skokově vyneslo na vyšší metu.
Tím spíš, když ho k ní přibližuje i autentický pěvecký výraz, jenž má, pravda, mantinely v rozsahu, leč nepřekračuje je, neboť písně jsou mu utkané na míru. V barvě hlasu je pak přitažlivá nakřáplost, ve volných či pomalých skladbách umí být neodolatelně naléhavý.
Marek Ztracený je symbol současného českého popu. Tu pozici si vysloužil i tím, že nezastírá, že chce hudbou bavit lidi i sebe. I tím, že mu to jeho talent umožňuje dosíci.
Marek Ztracený: Planeta jménem stres |
---|
Supraphon, 36:38 |
Hodnocení: 75 %
Může se vám hodit na Zboží.cz: