Článek
Koncept závěrečného devátého dílu se nelišil od předchozích: stavěl na dialozích a volně propojovaných scénách, ambiciózní cíl přiblížit charakter a motivace aktérů se opět nedostal za hranice psychologizování. Ostatně bez snahy napsat a natočit především drama se všemi jeho zákonitostmi se tento záměr podařit nejspíš ani nemohl.
Jaký je tedy Jaroslav Plesl jako Václav Klaus? Působí chlapečtějším a živějším dojmem, charakteristická gesta a dikci používá celkem střídmě, na hranicích karikatury mu pomáhá vnitřní sebejistota a uvolněnost. Marek Ťapák dokáže bleskově oživit v paměti Mečiarův nevypočitatelný emotivní projev, ale musí se poprat s dlouhým sebeodhalujícím monologem, Bob Klepl hraje Tomáše Ježka jako pragmatika, ale přidává i střihouna – muže znatelně sebejistějšího, vyrovnanějšího.
Vůbec tu v politickém zákulisí panuje jen spiklenectví „kluků, co chodí spolu“ a „vědí, jak na to“. Kdo ví, kde zůstaly nejistota, napětí i ostré diskuse provázející privatizaci i rozpad OF a zrod nových politických stran.
Místo problematických knižních promluv, které zatěžovaly hlavně předchozí sérii, nastoupil ve větší míře přirozenější výraz, ale s ním i naivně vyznívající dušezpyt. O Klausovi se tak z úst komunisty Františka Vlasáka dozvíme, že moc četl a nikdy nebyl na čundru, proto nemá tušení, jak lid žije.
Ježek s Třískou pečou kupónovku i vlastní stranu pro Klause, navzdory námitkám oponentů se počítá s tím, že „se zhasne“, aby se privatizovalo co nejrychleji, ale opomíjí se tehdy hodně diskutovaný důvod spěchu, tedy obavy ze „starých struktur“, a z toho vycházející silná nervozita provázející přebírání státu. Na komplikovanější náhled není čas, je potřeba otevřít i pomlčkovou válku a rozdělit Československo.
Navzdory tomu se právě s časem nezachází efektivně, někdy se režie vrhá do přehnané úspornosti i nadsázky. Třískovi, který ucítí v rychlé privatizaci příležitost, velevýznamně zasvítí oči, jindy mají dialogy tolik prostoru, že se neví, co s ním, scény, které slouží jen jako kulisa pro diskuse, vycpává vata, kamera se estétsky kochá dlouhými záběry bazénu či rozlehlými místnostmi.
Chybí cit pro rytmus
Jenže máloco z toho skutečně „hraje“, což je dlouhodobý problém, patrný hlavně ve druhé řadě. S tím souvisí i zjevný menší cit pro tempo a rytmus filmu, jak ve scénáři, tak v režii. Vhodnou míru pro filmařskou zkratku se naopak podařilo najít pro jednání o rozdělení státu a vrcholný střet Klause s Mečiarem, což cyklus nakonec přece jen částečně zachraňuje.
Tvůrcům Českého století se podařilo otevřít debatu o formě, jak současnou historii v televizním zpracování uchopit, ale zdá se, že spíš než ke společenské reflexi moderních dějin zásadněji přispívá k debatě dramaturgické, uvnitř ČT.
Cyklus si průkopnicky osahal různé žánrové možnosti, zanechal za sebou dva výraznější dojmy. Citlivě oživený Masarykův intelektuální portrét má blíž k práci dokumentární, k prvkům esejistickým, a právě v této rovině je spojení Pavel Kosatík – Robert Sedláček asi nejsilnější. Druhým je postava plukovníka Františka Moravce z třetího dílu věnovaného londýnskému odboji. V něm se naopak nejúspěšněji naplnil dramatický přístup.
I mezi tím by se daly najít zajímavé dílčí momenty, na nichž tenhle tvůrčí tandem může stavět, třeba rekonstrukce jednání Občanského fóra s vládou Ladislava Adamce. Navzdory tomu, že film věnovaný sametové revoluci rozvířil diskusi o celkovém vyznění osobnosti Václava Havla.
I po druhé sérii platí, že tvůrci si navzdory výhradám zaslouží ve srovnání s ostatní dramatickou tvorbou ČT v hodnocení body navíc. Za těžkou látku, náročnou na přípravu.
Ať si jdou! (České století) |
---|
ČT 1, 7. 12., 20 hod. Scénář: Pavel Kosatík, režie: Robert Sedláček, hrají: Jaroslav Plesl, Marek Daniel, Bob Klepl a další. |