RECENZE: Asteroid City. Wes Anderson už se začíná opakovat

Anderson patří bezesporu k nejoriginálnějším režisérům současnosti. Je to filmař s nezaměnitelným a velmi dobře rozpoznatelným stylem a rukopisem. Jeho filmy patří k těm, na které fanoušci s nadšením čekají, jsou přijímány do soutěží největších festivalů, ale jen výjimečně dostávají ceny.

Oněmi výjimkami jsou Grandhotel Budapešť a Psí ostrov, oba oceněné na Berlinale. Filmy Taková zvláštní rodinka, Fantastický pan Lišák, Až vyjde měsíc, Psí ostrov a Grandhotel Budapešť získaly oscarové nominace (posledně jmenovaný dokonce tři), ale zlatou sošku nemá žádný z nich.

Nicméně herci tvrdí, že když jim Anderson nabídne roli, neptají se, o čem film bude, ale kdy a kde mají být. A tak se i v Asteroid City sešli Tom Hanks, Scarlett Johanssonová, Tilda Swintonová, Edward Norton, Adrien Brody, Willem Dafoe, Margot Robbie, Matt Dillon a další hvězdy první velikosti. Přitom už z jejich výčtu je zřejmé, že ani jeden z nich nemá ve filmu velkou, natož hlavní roli. A že tentokrát poprvé chybí Bill Murray, není způsobeno ničím jiným než tím, že v době natáčení onemocněl covidem.

Andersonova novinka se odehrává v padesátých letech minulého století, a rovnou ve třech rovinách. V první se do pouštního městečka Asteroid City, jehož název vznikl podle toho, že vyrostlo na místě, kam před asi pěti tisíci lety dopadl asteroid a kde vyhloubil obří kráter, sjíždějí talentované děti a jejich rodiče. Děti mají být odměněny za své vynálezy či vědecké znalosti. Stane se však něco zneklidňujícího…

Ve druhé rovině se dozvídáme, že to všechno je divadelní hra, kterou její autor teprve píše. A vše je rámováno třetí, černobílou rovinou, v níž sledujeme televizní pořad o tom, jak onen autor hru píše.

Postav je ve filmu více než dost, v určité chvíli se objeví i mimozemšťan. Vlastně není vůbec snadné děj sledovat, už proto, že se ve filmu hodně mluví, a člověka to poněkud odvádí od toho nejdůležitějšího a ve všech Andersonových filmech nejkrásnějšího, obrazu. Především ten má již zmíněný nezaměnitelný styl, postavený na centrální kompozici, pastelových barvách a specifických hereckých výkonech.

Anderson opravdu potřeboval skvělé herce, protože chtěl, aby v souladu s charakteristikou postav hráli na hranici trapnosti a přehrávání. A je obdivuhodné, že to s nimi přesně tak, jak chtěl, dokázal v jednotném stylu natočit.

Jeho filmy jsou vizuálně podmanivé, ale zdá se, že s jejich obsahem, vypravěčskou a emocionální stránkou to jde právě v Asteroid City poněkud z kopce. Ať má totiž filmař nápadů sebevíc, a některé jsou opravdu velmi vtipné, jsou to převážně ty jednotlivé nápady, které baví.

Fakt, že divák ani nepotřebuje přemýšlet o tom, o čem film je, není tou nejlepší vizitkou. A po tuctu Andersonových filmů už je leccos předvídatelné a začíná to i lehce nudit.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina