RECENZE: Arcade Fire vstupují do historie

Očekává se, že bude nadále spojovat svět alternativního rocku s mainstreamem, jak se to dělo především po vydání předposledního alba The Suburbs (2010), za něž formace dostala Grammy.

Na první pohled se zdá, že Arcade Fire očekávání podlehli. Z novinky Reflektor udělali dvojalbum, ke svému producentovi Markusi Dravsovi přibrali Jamese Murphyho a vydali se uskutečnit novou hudební slavnost.

Tvůrčí i prezentační talent jim přinesl dobrý výsledek. Album je efektní, epické i pompézní, nese rytmus i melodie a dýchá garážovou nedbalostí.

Hned druhá skladba We Exist připomene svými beaty tvorbu Michaela Jacksona, Flashbulb Eyes je dubstepové reggae s kosmickým zvukem, Here Comes The Night Time stojí a padá s tanečním rytmem a nejvíc přibližuje tvorbu amerických artrockových Talking Heads.

Na druhém albu zní Here Comes The Night Time II, jako by David Bowie při skládání létal, Awful Sound (Oh Eurydica) má tradiční náladu nejlepších hudebních momentů Arcade Fire, It’s Never Over (Hey Orpheus) je garážové funky a Porno zase elektronická hříčka jako od Kraftwerk.

Z uvedeného vyplývá, že je to pestré dvojalbum. Arcade Fire se nespoutali do úspěšného rukopisu minulých desek, ale pronikli za něj. Zachovali si ono absolutní muzikantství, při kterém je každý zvuk tvůrčí a funguje i jako dílek celkové nálady skladby.

Když se pak takových podnětů sejde v jedné kompozici více, vznikne skladba, která bez špetky agresivity vtahuje do děje, a ještě přitom hladí a hýčká.

Možná je to album, které vstoupí do historie. Kdyby ne, pak je to emotivní dílo kapely, jež je pro nové hudební tisíciletí důležitá.