RECENZE: Antiromantické Poslední léto zaplavuje tíseň

Nádech červené knihovny, jímž může lehce ošidný titul zavánět, promptně mizí s přibývajícími stránkami. Autorka na nich znamenitě postupuje s přímočarou zpovědí zprvu patnáctileté protagonistky, kterou provází do rané dospělosti.

Fiktivní teenagerka nosí v souladu s nízkým věkem co nejvyzývavější oblečení a k okolí má neměnně přezíravý postoj. S jednou výjimkou, jíž je o osmnáct let starší soused, jemuž neřekne jinak než doktor.

Ten se však o její svůdně mladistvou vizáž i osobnost zajímá jako úplně poslední. Život jejich vztah nakonec zařídí sám, jenže docela jinak, než jak by si vypravěčka přála.

Začínající literátce se do prózy podařilo vpravit doslova explozi myšlenek a pocitů mravně otrlé adolescentky s nonšalancí podobnou té, kterou před sedmi lety v prvotině Lapači prachu předložila Lucie Faulerová.

Z hlavy tápající středoškolačky a později stejně emočně neuspořádané univerzitní studentky nic nezamlčuje. Obraz její cynické duše i nelichotivých skutečných prožitků podává bez příkras.

Dlouho bezejmenná hrdinka je se svými sebedestruktivními sklony a drzým chováním místy dosti nepříjemná, než ji s tímto neudržitelným přístupem konfrontují několikeré hořké zkušenosti. Zadostiučinění pro čtenáře (a posléze také pro ni samotnou) přichází, když příslovečně dostane, co jí patří. A to ji dovede ke kajícnosti.

Ambrožová její cestu za sebepoznáním obtahuje sklíčeností, jež textem silně prostupuje až do o něco radostnějšího závěrečného zvratu.

S bohatým slovním projevem a jasným tvůrčím záměrem se suverénně provrtává psychologií dnešních dvacátníků, v čemž snad bude zdárně pokračovat i v možných budoucích počinech.