Hlavní obsah

RECENZE: Aneta Langerová třímá otěže pevně v rukou

Právo, Jaroslav Špulák

21. 12. 2020, 8:39

Není pochyb o tom, že Aneta Langerová dospěla na své hudební pouti k osobitosti. Nové album Dvě slunce dokazuje, že její hudební i pěvecký rukopis lze už na domácí scéně spolehlivě rozeznat od jiných. Kromě toho ji a jejího autorského a producentského kolegu Jakuba Zitka neopustily plodné múzy.

Článek

Když v roce 2014 vyšlo Langerové předposlední album Na Radosti, bylo patrné, že si na hudební scéně našla vlastní komfortní území. Novinka Dvě slunce ji zastihuje na další zastávce v něm, v příjemném popu jištěném písničkářským šarmem. Nenabízí sice takovou dávku jednoznačně silných skladeb, jako tomu bylo na minulém počinu, posílila ale v detailech.

Langerová se v žádném ohledu nepodbízí. Písničky mají vesměs poklidný charakter, melodie, ze kterých jsou upletené, nefungují takzvaně na první dobrou, nicméně dostanou-li dostatek prostoru, posluchače obejmou a jen tak neopustí. Zvuk alba je pak přirozený proto, že je postavený na hře živých nástrojů.

Langerová je nadto výtečná zpěvačka, jež dokáže přesvědčivě vyzpívat i pasáže složité či zákeřné. Na albu to párkrát předvede, nicméně základem nových písní je pro ni civilní zpívání, volné, hřejivé, přátelské. Nejlépe tak ostatně přesvědčí, že to, o čem zpívá, myslí upřímně a vážně. Bezprostředně to koresponduje s texty, pro něž jejich autoři zvolili jazyk básnivý, duchovní, odkazující na rodinné kořeny, přírodu i lásku v široké podobě.

Písnička Jak krásné je být milován, jedna z nejlepších na desce, může svým titulním sloganem zavánět kýčem. Zpěvačka z něho ale udělala základní otázku lidského bytí, otázku k zamyšlení, pro celou desku nosnou.

Obal alba Dvě slunce od Anety Langerové.

Přednes Langerové se dobře vyjímá i jen v doprovodu piana. Tak je to v písních Jak krásné je být milován, Závrať či Strom. Pevná je i v doprovodu gospelového sboru, vůdčí pak v pasážích, ve kterých písně gradují či v nichž znějí smyčce nebo dechové nástroje. A je tu i bez nástrojového doprovodu přednesená skladba Antonín, poukázání na poctivé zpívání, jež je nejen prvotním předpokladem, ale i základem dobrých písní.

Aranže jsou promyšleně chytré. Nápaditostí a košatostí sice odkrajují písním z přilnavosti na první poslech, odměnou jsou však jejich květnaté průběhy, dostatečně výpravné, přitom nezacházející až do končin složitostí, kvůli kterým by písničky opustily žánr příjemného nepodbízivého popu.

Album by se možná bez dvou tří písniček obešlo (k těm méně výrazným patří Větrné mlýny, Tam kam či Netopýr). V každém případě je to dobré dílo talentované zpěvačky, která už dávno vzala otěže do svých rukou, pevně je třímá a ono jí to svědčí a současně inspiruje.