RECENZE: Aerosmith to pořád hrnou a Steven Tyler dře

V tamní Tauron Areně bylo plno, více než dvacet tisíc diváků. Mezi nimi byla i řada fanoušků z České republiky, stejně tak ze Slovenska. Pokud totiž kapela opravdu svou činnost ukončí, byla to pro našince jedna z posledních možností ji na pódiu zhlédnout.

Její set trval dvě hodiny a připomněl, kolik zásadních písniček do světové rockové historie od roku 1970, kdy vznikla, vepsala. Řada z nich zazněla i v Krakově, ať už to byly Cryinʼ, Livinʼ On The Edge, Love In An Elevator, Sweet Emotion, Dude (Looks Like A Lady) či Dream On.

Skupina se představila na honosném pódiu, v jehož přední části bylo molo vedoucí hluboko mezi diváky. Právě na něm trávil mnoho času jak zpěvák Steven Tyler, tak kytarista Joe Perry, dvě hlavní persony sestavy. Nad hlavami všech muzikantů byla obrovská obrazovka, na které byly k vidění aktuální záběry z koncertu i animace k některým písničkám.

Tyler zpíval tradičně do mikrofonu, jenž měl vražený ve stojanu vyzdobeném stuhami. S chutí hrál na foukací harmoniku, v jednu chvíli se na pódiu objevil s polskou vlajkou a jindy si zase nasadil klobouk, který mu hodili fanoušci z předních řad, a legračně s ním pózoval.

Přitom jeho výkon byl během koncertu nejméně stabilní. Studiové verze mnoha písniček Aerosmith jsou totiž pěvecky nesmírně náročné, a byť si v některých formace pomáhala vokálním podkresem, bylo patrné, že Tylerův hlas léta přece jenom trochu obrousila. Dřel nicméně naplno, s náročnými pasážemi se popasoval přesně tak, aby jeho výkon byl vnímán jako syrově koncertní a živý. A když to zrovna moc nešlo, pomohli mu nadšení diváci.

Absolutním vrcholem večera bylo v přídavku jeho podání skladby Dream On. Hrál při ní na honosný bílý klavír a on i jeho spoluhráči bravurně předestřeli veškerou dynamiku, kterou kompozice ve své stavbě má.

Aerosmith je zkušená kapela, která rokenrol prostě umí. Její krakovský set měl energii, sex-appeal, dravost a rockový drajv. Zvuk v hale byl místy až hřmotný, došlo na mnoho sólových i ryze instrumentálních okamžiků a celé to vonělo poctivostí sedmdesátých let.

Bostonští rockeři se tak v Polsku loučili důstojně. Pokud ze scény skutečně odejdou, zbude po nich pusté místo. To místo, které v hudební historii i současnosti mají.

A tak kdyby se třeba někdy rozhodli vrátit, nikdo jim jistě nebude vyčítat to, že už jednou ohlásili poslední turné a zpátky by tím pádem neměli. I to je totiž rokenrol.