Realita života v indickém slumu. Vychází kniha spisovatelky Katherine Boo nazvaná Krásné zítřky

Slum obestupuje pět extravagantních hotelů, z jejichž horních pater „vypadalo Annávádí a několik dalších nelegálních osad jako vesničky, které byly shozeny z letadel do mezer mezi elegantními moderními domy“. Jakousi spojující postavou pro všechny příběhy je chlapec Abdul.

Živí se jako sběrač odpadu v blízké luxusní čtvrti. Jeho mizerné společenské postavení je posíleno ještě tím, že je muslim, kvůli čemuž jej hinduistická většina nikdy zcela nepřijala.

Kromě něj se čtenář seznamuje také se ženou, jež je odhodlaná využít jakékoli zbraně, aby si vylepšila své postavení, s její dcerou, která spí čtyři hodiny denně a chce vystudovat (jako první dívka ze slumu) střední školu, nebo s jednonohou Fátimou, jež spáchá sebevraždu natolik hrozivou, že se o ní raději mluví jako o nehodě...

Tyto a jiné smutné, těžko zapomenutelné charaktery často hovoří o tom, že politici dokola slibují novou, lepší Indii. Jenže dny jsou pořád stejné: dřina, děti, nemoci a smrt. Kde jsou tedy ty krásné zítřky?

Z podobně bohatého materiálu mohlo vzniknout leccos. Dokument, film, vzpomínky. Boo vsadila na reportážní beletrii a toto rozhodnutí se jeví jako šťastné a především funkční. Autorský pohled, který zvolila, je oproštěný od kýče a sentimentu, zároveň je však hluboce empatický.

Boo plně využila svou zkušenost reportérky. Realitu nepotřebuje opisovat, přesným slovem či větou jde mrazivě k jádru věci.

V doslovu, v němž vzpomíná na vznik materiálu, Boo píše, jak se na ni Abdul jednou rozčílil: „Už jsem ti to vyprávěl třikrát... Teď už jsem to zapomněl. A chci, aby to tak zůstalo.“ Podmínky indického slumu, v němž živoří lidské bytosti, by však zapomenuty být neměly. Za to patří autorce poklona.

Přesto, vkrádá se otázka – co bude dál? Až v Hollywoodu natočí podle knihy dojemný film, který posbírá pár cen, bude to pro lidi v Annávádí znamenat nějakou změnu?