Článek
A právě tam se 26. dubna uskuteční vzpomínkový koncert na Michala Tučného, kvůli kterému se Rattlesnake Annie po čase vrátí do České republiky. Návštěvníci se mohou těšit na její samostatný blok i na největší hity Michala Tučného.
Vystoupí také František Nedvěd, Tomáš Linka, Petr Kocman, Allan Mikušek, Tučného dcera Míša, Ondřej Ruml či Kateřina Marie Tichá. Večerem provede Aleš Háma.
Jaké máte vzpomínky na vaši první návštěvu Československa na začátku osmdesátých let?
Když jsme přistávali, zarazilo mě, že nevidím žádná světla. Město bylo velmi tmavé. I letiště bylo šedivé a první dojem byl trochu strašidelný. Ale když jsme vyšli ven, čekal tam na mě Michal se ženou a malinkými dcerami a všichni se na mě smáli. Bylo to, jako by čekali na někoho z rodiny. Od té doby se cítím být s touto zemí silně spojená.
S Michalem Tučným v osmdesátých letech.
Jak vaše spolupráce vlastně vznikla?
Odpověděla jsem na výzvu v časopise a začala jsem dostávat telegramy od Pragokoncertu a Supraphonu. Komunikovala jsem se Zdeňkem Rytířem, protože jako jeden z mála uměl dobře anglicky. Michal Tučný anglicky nemluvil, ale protože chtěl zpívat mou píseň Tennessee Lullaby, snažil se to naučit. Tehdy jsem jen prosila, aby se ten text učil s Američanem. Britská angličtina k bluesovým písničkám nesedí.
Naučil se to nakonec skvěle a i v angličtině zpíval hezky. Určitě studoval daleko víc, než jsem si myslela. Mě cizí jazyky také bavily, protože jsem si přála komunikovat s lidmi po celém světě.
Kde se ve vás ta touha brala?
Když jsem vyrůstala, neměli jsme elektřinu. První letadlo jsem viděla asi ve čtrnácti letech, přelétalo nad naším polem s bavlnou. Narodila jsem se v roce 1941 a mé dětství bylo jiné, než mají lidé dnes. Má maminka tvrdila, že mám dar hudby, a brala mě za lidmi, kteří nemohli chodit ven. Za starými a nemocnými lidmi nebo do vězení. Tvrdila, že je má povinnost jim zpívat. A tak jsem vždy věděla, že to je můj osud.
Jaký byl podle vás Michal Tučný?
Úžasný člověk. Pozitivní a usměvavý, vzbuzoval pocit důvěry. Díky němu se vše zdálo být lehčí. A samozřejmě to byl skvělý zpěvák, se kterým se dobře spolupracovalo. Hodně jsem se díky němu nasmála. Nikdy jsem s ním nezažila nic špatného. S nikým dalším jsem podobné spojenectví nezažila, bylo to jedinečné. A to jsem od té doby nahrávala a vystupovala na každém kontinentu kromě Austrálie a Antarktidy.
Ráda bych ovšem zmínila i Zdeňka Rytíře, se kterým jsem skládala písně. Myslím, že nejen Michalův nádherný zpěv, ale i on měl velký podíl na našem úspěchu. S ním jsme na písních pracovali dlouhé hodiny, překládali jsme si navzájem texty a mluvili o tom, jak písně vnímáme. Uměl přesně přeložit, co jsem cítila.
S Michalem Tučným vznikla skvělá spolupráce.
Jaká píseň, kterou jste spolu stvořili, je vaše nejoblíbenější?
Samozřejmě Poslední kovboj. Ta byla důležitá. Ale je i mnoho dalších, které pořád zpívám a miluji.
Ze Spojených států jste k nám přijela v době komunistického režimu. Jak jste vnímala zdejší atmosféru?
Z domova jsem znala všechny možné druhy útlaku. Diskriminace vůči lidem jiné barvy pleti, vůči ženám, všechno jsme tu měli. Říkalo se nám tichá generace, o ničem jsme nemluvili. Ale děti cítí, když je něco špatně.
I když já jsem měla štěstí na velmi otevřenou rodinu. Táta vlastnil farmu a na poli jsme pracovali úplně stejně tvrdě jako naši zaměstnanci. Každopádně jsem už tou dobou začala chápat různé politické otázky a problém nedostatku svobody v Československu jsem proto silně vnímala.
Vaše nejznámější písnička se jmenuje Goodbye To A River. Napsala jste ji o místě, které se mělo stát vaším domovem. Nedaleko ale vyrostla jaderná elektrárna a nikdy jste tam proto nebydlela. Našla jste později podobné útočiště jinde?
Nikdy. Na místě, o kterém jsem zpívala, žili naposledy indiáni. Byla to drsná kamenitá krajina u řeky. Rostly tam zakrslé stromy a úrodná půda byla jen dole u řeky. Líbilo se mi tam, protože jsem vyrostla v podobném prostředí. Cítila jsem, že právě z takové krajiny jsem načerpala sílu, odvahu a inspiraci. Chtěla jsem, aby synové zažili něco podobného.
A pak pět mil od toho místa, které bylo pro indiány posvátné, postavili jadernou elektrárnu. Jezdili jsme tam se syny v pick-upu s protestními transparenty, což samozřejmě k ničemu nebylo. Tehdy se mi rozbil můj sen, ale také jsem si uvědomila, že nikdy nic nemůžete doopravdy vlastnit. V té písni je kus rodinné historie.
V Praze budu tu píseň zpívat s Míšou Tučnou. U Nebeských bran se mnou zazpívá Allan Mikušek. Kromě nich na tom koncertě bude zpívat mnoho mladých lidí. Už nejsou žádní Tučňáci, není tu Michal ani Zdeněk. Mám pocit, že zbývám už jen já.