Článek
Je pravda, že jste začal koláže původně dělat jako arteterapii?
Ano, takhle to opravdu bylo. Koláž mě vždycky zajímala, mám doma nějaké knihy, a především se mi líbila ta klasická analogová. Už před lety jsem zkusil nějakou udělat a zjistil jsem, že to není až tak jednoduché. Je třeba se podrobit mnoha pravidlům a omezením, a přitom vytvořit něco svébytného.
Hiphopová hudba a rap mají také striktně daná pravidla, ne?
To je pravda, ovšem koláž, nebo dokonce asambláž, je forma, se kterou začali dadaisti a surrealisti v minulém století. To se vsáklo do kultury a vše, v čem teď žijeme, je vlastně permanentní koláž. Noviny, časopisy, billboardy u cesty, to je přece koláž. Sdělovací prostředky vytvářejí také koláž. Neustálé stříhání informací do sebe a přes sebe vytváří nové kontexty. To se mi vždycky líbilo, a proto mě zaujal hip hop coby originální zvuková koláž.
Která koláž byla první?
Jmenovala se Válka a vznikla nahodile z časopisů, co ležely doma. Hlavně jsem si chtěl u této výtvarné tvorby odpočinout od pódiové prezentace a všeho toho hiphopového blázince kolem. Ovšem bizarní na tom je to, že mě koláže zase posunuly do té mašinérie.
Jak se to mohlo stát?
Zavinil jsem to zase já. Máme totiž malý byt a koláže se začaly hromadit, člověk o ně zakopával, takže nastala otázka kam s nimi. A mě napadlo, že bych je mohl poslat do světa.
James Cole
Takže se uskutečnila první výstava?
Přesně tak. Uskutečnila se v jednom malém pražském art salonu. Překvapivě jsem téměř tři čtvrtiny vystavených děl prodal. Pak mě napadlo, že bych to mohl posunout dál, takže jsem udělal i obal svého alba. V současnosti mám už i komerční zakázky.
Proč vás zaujaly zrovna analogové koláže, a ne ty počítačové.
Především neumím pracovat s žádným počítačovým programem. Ale hlavně je pro mě zásadní lov materiálů v různých antikvariátech. Hrozně rád se v nich hrabu, hlavně v knihách, které jsou na hranici prodejnosti. Nejdu tam s pevně daným plánem, co chci najít. Věřím ve strategii náhody.
Věci, které nejvíc zarezonují a praští mě do očí, si schovávám a archivuji. Vím pak, co kde mám, a když potřebuji třeba určitou barevnou plochu, vím, kam sáhnout. Baví mě odevzdávat se těm materiálům.
Překvapí vás někdy, co z toho nakonec vznikne?
Zajímá mě jenom ten moment, když jsem výsledkem překvapený. Moment překvapení je přece to nejdůležitější. Když to na mě z toho papíru vyhřezne, tak v tom případě jsem absolutně spokojen. Důležité je vymanit se z diktátu myšlenek. Lidé chtějí často od obrazu nějaký příběh. Ale já nechci příběh, já se chci obrazem kochat, nehledám výklad.
Proč je vaše druhá výstava zrovna v prostoru holešovického Vnitrobloku?
Při hledání na svou první výstavu mi dal někdo tip na Vnitroblok. Kurátorovi galerie Vojtovi Fialovi se moje práce líbily, ale tehdy už to nešlo ve Vnitrobloku udělat, bylo to příliš narychlo. Nicméně jsme se domluvili, že uděláme výstavu za rok, a to je teď.
Jaká díla tam budou?
Vystavím dvacet zcela nových koláží, které vznikly za posledního půl roku. Důležité je, že na vernisáži bude vizuální složku doprovázet i multimediální pásmo, které jsem udělal s kolegou Ristem Sokolovským. Do elektronicko-ambientního hudebního podkladu chci recitovat texty, které budou vyjadřovat to, co ve mně jednotlivá díla vyvolávají.
Co když převáží vaše výtvarná kariéra nad tou hudební?
Mně je jedno, na jaký výlet mě osud s sebou vezme. Rozhodně se tomu nebráním. Musím říct, že mě úspěch ve výtvarné oblasti překvapil. Rád bych ale časem udělal knihu koláží, ve kterých by byly i mé básně.