Článek
Rammstein splnili očekávání. Nabídli velkolepou podívanou, kterou umocnilo množství ohňů a pyrotechnických efektů včetně pár raket vypálených do publika. Skupina se přitom nezpronevěřila svému typickému pojetí postavenému na akcentaci neúprosného pochodového rytmu, který ještě zdůrazňovali riffy zkreslených kytar. Kontrast k nim vytvářely vznosné rejstříky sborů na klávesách.
Rammstein však nezůstali jen u pojetí, které je proslavilo a nežili jen z minulosti, což ukázal už úvod, v němž zazněla titulní skladba z posledního alba Reise Reise. Repertoár přinášel průřez celou kariérou, přičemž skupina nemohla vynechat úspěšné písně Sehnsucht, Links, Rein Raus či Sonne. Nebála se přitom klasické kousky přepracovávat do nové zvukové a vizuální podoby.
První hit Rammstein už Till Lindemann nezpíval v hořícím kabátě. Ve známém Du hast kapela zdůraznila kraftwerkovskou linku kláves, jindy zase podtrhla plochy kláves nebo obohatila skladbu technorytmus. Základní set zakončila sarkastická America, jejíž takřka radostná melodie byla v přímém protikladu s textem.
Síla textů a slabiny show
Právě texty dodávají hudbě Rammstein další dimenzi, neboť skupina v nich jde na ostří nože, když se věnuje sadomasochismu, nenávisti a nyní - ve skladbě Mein Teil - i kanibalismu. Kontroverzní témata přitom nahlíží vždy pohledem přímých účastníků, nenávidějícího muže či oběti kanibala.
Slabinou ovšem bylo, že show místy sklouzávala do prvoplánovosti kašírovaného alicecooperovského hororu. Patrné to bylo zejména v písni Mein Teil, kde zpěvák Till Lindemann v řeznické zástěře pronásledoval svou oběť s řeznickým nožem a pak ji smažil plamenometem.
To je ovšem daň popularitě, kdyby Rammstein přinášeli dotažený konceptualistický rituál a jejich hudba by byla propracovanější a nacházelo se v ní více vrstev, neměli by tak masový úspěch. Naštěstí podobných okamžiků, které shazovaly celkový dojem, bylo méně než před pěti šesti lety, takže koncert stál za pozornost, i když nepřekročil hranice populární kultury.