Článek
Z vašich písniček mám pocit, že musíte velmi ráda cestovat, že jste ráda v pohybu.
Já hlavně nevím, jaké to je nebýt v pohybu a být v poklidu. Jednou jsem si spočítala, že jsem se jedenáctkrát stěhovala a i teď mám pocit, že když spím dva dny ve stejné posteli, jako bych v ní strávila čtrnáct dní.
Nevím, jaké to je být dlouho na jednom místě, ale občas si říkám, že by bylo hezký strávit takhle život. Mám vztah k východním Čechám, kde jsem prožila nejútlejší dětství, a strašně ráda se tam vracím.
Stěhování je strašný stres. Člověk ztratí přátele, změní město, chodí do jiné školy k jiné učitelce. To mě ale dovedlo k tomu, že v životě není sice nic stálé, ale že ten vnitřní pořádek musí mít člověk v sobě, že vnější okolnosti by na něj neměly mít vliv.
I díky tomu se mi asi líbí všude, všude si dokážu najít něco hezkého, najít lidi, ke kterým se ráda vracím. Jezdím tam, kam chci, na místa, která chci poznat. A pak se tam ráda znova vracím. Třeba do Norska. Pohybuju se v kruzích.
A jaké to je být v neustálém pohybu?
Cestování je blbé na hlasivky. Když jedu přes půl Evropy a ještě ten samý večer mám zpívat, tak to nejde, hlasivky nefungují. Spíše se ale snažím využívat těch kladných stránek, ráda cestuju.
Člověku ale trochu leze na nervy ta samota, i to, že lidi kolem se pořád mění. A prostředí taky. Člověk nemá žádný záchytný bod. Kdybych si v sobě nevozila nějaký vnitřní řád, tak bych se buď zbláznila, nebo stala alkoholičkou.
Hrozilo vám to někdy?
Myslím že ne. Hrozilo, že se složím z nervového vyčerpání, ale na blázinec to nebylo. Samota má i výhody. Nemusím se dohadovat s kapelou, jestli pojedeme na běžky, nebo půjdeme do hospody. Běžky si prostě vezmu do auta a kde se mi to líbí, zastavím a vyběhnu si.
Na čí rady dáte?
Dala jsem hodně na rady zpěvačky Zuzany Navarové. Každá jsme měla úplně odlišné hudební kořeny: Zuzana Latinskou Ameriku, já český folklór a hudbu ze střední Evropy.
Kdybych já měla zazpívat bossanovu nebo swing, bylo by to pro posluchače utrpení. Zuzana tvrdila, že zase neumí zpívat bigbít. A přitom jsme si rozuměly, na spoustu věcí jsme měly stejný názor.
Celý rozhovor, kde Radůza hovoří i o dětství, vyjde v sobotním Právu