Článek
V roce 2001 vyšlo Radůze album Andělové z nebe, na které letos navázal titul ...a při mně stůj. Zpěvačka úzce spolupracuje především se Zuzanou Navarovou, v minulosti byla přizvaná i k projektům kapel Marsyas, Abraxas, Jablkoň nebo Michala Pavlíčka. V roce 1993 zahajovala pražský koncert americké písničkářky Suzanne Vega a o šest let později Mikea Oldfielda.
Radůza je také autorkou scénické hudby k divadelnímu představení Tři sestry v Dejvickém divadle či Lišák v Divadle v Celetné.
Zní to jako pohádka. Byla jednou jedna písničkářka, která hrála na mostě turistům, ale pak si všimli jejího talentu a ze dne na den v roce 1993 předskakovala světové hvězdě Suzanne Vega ve vyprodané Lucerně. Jak na to vzpomínáte?
Na ten koncert si vlastně moc nevzpomínám. Jediné, co si pamatuji, že jsem měla strašný strach, a potom, že se mi během koncertu strašně klepala noha, vůbec jsem ji nemohla udržet v klidu, jak jsem měla vyběsněné nervy. Se Suzanne Vega jsem se potkala na chodbě, poděkovala jsem, že jsem jí mohla dělat předskokanku, ona řekla asi dvakrát "Nice to meet you", no a potom jsem šla domů.
Důležitým člověkem pro vaši kariéru byla Zuzana Navarová. Nejenže vás na tom mostě objevila, ale také vás vedla ke hře na tahací harmoniku, která k vám dnes neodmyslitelně patří. V čem vás jako písničkářka inspiruje a v čem si myslíte, že jste jiné?
Zuzana vychází hlavně z hudby latinskoamerické oblasti, ke které se dostala během stáže na Kubě. Já vycházím z hudby středoevropské. V tom bych viděla rozdíl. Obě ale máme podobný názor na svět a na hudbu a myslím, že obě píšeme pozitivně naladěné písničky. Co se týká jejího vlivu na moje písničky, je to tak, že Zuzana je první posluchač a kritik všech mých písní a je kritik nemilosrdný, takže se obvykle po nějaké menší diskusi nechám ovlivnit a dám na její názor. Ještě jsem toho nelitovala.
Na koncertech říkáte, že veselé písničky se vám až na výjimky zatím vyhýbaly. Proč?
Moje písničky sice nejsou veselé, ale myslím, že jsou pozitivně naladěné, protože já věřím, že každá situace má řešení a každé řešení je dobré. Napsat veselou a opravdu vtipnou písničku je strašně těžké a já to prostě neumím.
Co vás k napsání písničky přiměje?
Buď píšu na objednávku, třeba pro konkrétní divadelní představení, a pak si sednu a tu písničku prostě napíšu, nebo píšu písničku "jen tak" a to potom musím počkat, až přijde nějaký nápad. A ony si ty nápady chodí, jak se jim zlíbí. Nikdy se nedá předem odhadnout kdy, kde a co mě napadne. Písničky píšu o sobě i o druhých, o tom co jsem prožila já, moji přátele, nebo o tom, co jsem viděla cestou vlakem, nebo z okna.
Víte předem, jestli se v nové skladbě budete doprovázet na kytaru, nebo akordeon? Podle čeho se rozhodujete?
Když je to písnička pro mě, tak se rozhoduji podle nálady. Prostě vezmu do ruky třeba harmoniku, chvilku tak bloudím po klapkách a najednou přijde nápad. Nebo taky ne. Pokud píšu písničku pro někoho jiného, rozhoduji se podle toho, jaký nástroj ovládá, jaký má hlas, jaký má temperament...
Vaše dva roky staré album Andělové z nebe se setkalo s výjimečně kladným ohlasem kritiky, písničky z něj se začaly hrát v rádiích. Co se pro vás rokem jeho vydání změnilo?
V tomto roce jsem dokončila konzervatoř. Byl to pro mě významný okamžik, byla jsem na sebe hrdá, že jsem to dokázala a že jsem dostudovala školu, kterou jsem chtěla studovat. Taky jsem měla radost, že se moje absolventská skladba (duchovní kantáta - pozn.PP) líbila. Jinak jsem žila jako doposud, to znamená, že jsem hrála, skládala, chodila na brigádu...
Zajímalo vaše profesory z konzervatoře, co píšete a zpíváte?
Měla jsem skvělé profesory, kteří se zajímali o všechny své žáky, nejen o mě. Ale samozřejmě, že mě mnozí podporovali, chodili na moje koncerty a s některými z nich se stýkám i dnes. Sledují články v novinách a dělají mi výstřižky, mají radost, že se mi daří a já jsem ráda, že mi drží palce. Co se týká studia na konzervatoři, jsem přesvědčená, že mi to velmi pomohlo. Každé studium člověku pomůže, jen nesmí ztratit cit.
Prvním impulsem by měl být spontánní nápad, hnutí citu a mysli. Při jeho zpracování se vám potom hodí jakékoliv zkušenosti, které si studiem můžete hodně rozšířit. Neříkám, že je pro písničkáře nutné studovat kontrapunkt a harmonii, ale mě se to líbilo, bavilo mě to a rozšířilo mi to možnosti.
S čím jste šla do studia, když jste se chystala k natáčení nového alba ...při mně stůj? Nebála jste se, že bude těžké zopakovat úspěch předešlé desky?
No, mě vůbec nedošlo, že měla ta první deska úspěch, takže jsem se nesnažila nijak překonávat. Prostě jsem napsala pár písniček, které mě napadly a ty jsem natočila ve studiu. Bavily mě, když jsem je psala, i když jsem je hrála na koncertech, a těšila mě i práce ve studiu.
Dnes jste autorkou scénické hudby k několika pražským divadelním představením. Ve Spolku Kašpar dokonce hostujete. Jak jste se dostala k divadelní práci?
Jednou jsem někde hrála a byla tam paní režisérka Šiktancová, která mě pozvala ke spolupráci, a tak jsem se dostala ke Kašparům. Obvykle je to vždycky tak, že mě někdo někde slyší a ozve se mi. Divadelní práce mě hodně baví, protože se to odlišuje od práce koncertní. Je to práce týmová a hudba tu má podpořit představení, ne ho převálcovat, a navíc na divadle si mohu vyzkoušet i nějaké zvukové experimenty, které by bylo složité provádět koncertně.
Na písničkáře občas přijde chuť zakoncertovat si s pořádnou kapelou za zády - dělá to třeba Jarek Nohavica. Vás to neláká?
Já jsem si teď zazpívala s kapelou na desce Jablkoně a bylo to moc fajn. Ale naživo hraji zatím ráda sama. Prostě vezmu harmoniku, sednu na vlak nebo na letadlo a za chvíli už mohu hrát na druhém konci světa a potřebuji k tomu jenom židli, na kterou si sednu. S kapelou je cestování mnohem složitější. Já už kapelu měla, takže vím, o čem mluvím.