Článek
Proč poslouchat Radůzu? I když nejste příznivci žánru, můžete ocenit určitou smutnou patinu, kterou zčásti vytvářejí texty, ale hlavně přirozeně tvrdý neškolený pěvecký projev. Ten je hlavním nositelem emocí a jediné, co jsem v této souvislosti vůbec nepochopil, je jódlování a hýkání v písni Vše je jedním - to je ale výjimka. K doprovodu na harmoniku, kytaru a klavír lze říci, že je funkční, přiměřený. U písničkářů by bylo nesmyslné čekat nějaké zázraky, je jasné, že nástroj má hlavně podkreslovat zpěv.
Některé její texty jsou špičkové, u většiny by se dalo říct slušné. Pozoruhodné je, že Radůza vůbec nereaguje na současnost, která ji obklopuje, žije si v jakémsi bezčasí, nejlépe jí zní nadčasová slova - chleba, čutora, moře, kobyla, vítr, stesk.
Na desce nepoznáte, jestli je třicet let stará nebo včerejší. Pokud chcete, můžete na ní nalézat i stopy Karla Kryla (aniž bych ho s Radůzou jakkoliv srovnával, to už by bylo příliš). Je to takové krasosmutnění, žádná velká filozofie. Někdy jde jen o útržky nerozpracovaných nálad, některé svědčí o velkém citu pro eufonii i rytmus. Tak třeba skandované: "tramvaje z Anděla plujou za okny do tmy, kabát dopni, polkni a skousni ret" zní skvěle, nebo: "na stole Tokaj, kdo ho vypije, milenci tokaj, oči čórnyje" - to je vlastně typická krylovština.
Radůza: Vše je jedním, Indies 2006