Radůza: Lákalo by mě napsat hudbu k detektivce

Na začátku byla iniciativa nakladatelství Brio, které mě poprosilo, abych jako matka-písničkářka napsala pohádky. Nejdřív jsem napsala knížku a teprve potom vymyslela písničky.

Na začátku byla jen jedna, ale pak mě napadlo, že bych mohla napsat ke každé pohádce jinou. Potom přišel nápad pohádky načíst na desku a ty písničky přidat. V podstatě se to samo sypalo a já se tím jenom bavila.

Přečetla jsem jich hodně. Začala jsem Erbenem a jeho Kyticí, to mi bylo asi pět. Potom jsem hltala cokoli, ale nejvěrnější jsem zůstala Erbenovi a přidala se Němcová.

V pubertě už mě zajímaly jakékoli pohádky. Přečetla jsem ruské, norské, kazašské, japonské i vietnamské. Potvrdilo mi to domněnku, že dobro musí zvítězit a že čestné jednání dojde uznání a spravedlivé odměny.

Vyrukovala jsem s nimi na tři děti mé kamarádky, které jsou v rozmezí od dvou do deseti let. Dvouletého chlapečka ty pohádky moc nezaujaly, ale bavily ho zase písničky. Ty se mi vlastně staly takovým bičem. Můj synek je totiž neustále vyžaduje, protože se mu při nich dobře usíná. On ale usíná dvakrát denně, po obědě a večer. Bez nich neusne. Hádejte, kolikrát jsem ty své písničky slyšela?

Nebudu. To není muzika pro mé dospělé publikum.

Myslíte třeba turné po školkách? Asi bych to neuměla, nebyla bych schopná udržet pozornost dětí, nudila bych je. Navíc jsem jako malé dítě na několika podobných pořadech byla a pamatuju si, že mě vůbec nebavily.

Asi ne. Pohádky vznikly v podstatě náhodou, bylo to spíš kouzlo nechtěného. Víte, nemyslím si, že mám talent psát epické příběhy. K tomu je potřeba určitého matematického smyslu, který mi schází. Nejsem schopná dát příběhům dobrou zápletku.

Pohádky jsem psala tak, že jsem se uvolnila a nápady hrnula na papír. Nepromýšlela jsem je předem. Když jsem začala psát, nevěděla jsem, jak dopadnou. Jakmile chce psát člověk seriózně, musí mít schopnost uspořádat si příběh v hlavě. To já nemám.

Nechtěla, z těch důvodů, které jsem uvedla. Ale kdo ví? Třeba jednou napíšu detektivku. Ačkoli to bych také nezvládla, přestože mám detektivky hrozně ráda. Lákalo by mě ale napsat hudbu k detektivce.

Dudácká kapela má skvělý zvuk, to je hlavní důvod. Jednou jsem šla lesem, byla to dlouhá cesta, která vede až do Buštěhradu. Tlačila jsem kočárek a zpívala si tu písničku. Říkala jsem si, že by k ní byly dobré dudy, a začalo mi to v hlavě šrotovat.

Vzpomněla jsem si, že jsem na konzervatoř chodila s kamarádem Kamilem Jindřichem, který má k folklóru vztah a také je členem dudácké kapely. Zavolala jsem mu, domluvili jsme se a vznikla úplně skvělá spolupráce. Strašně jsme se při ní nasmáli.

V té kapele hraje bratr mé kamarádky a příběh našeho setkání je v podstatě stejný. Zkrátka mě jednou napadlo, že by se k těm písničkám hodila cimbálovka. Musím ovšem oba soubory pochválit, protože byly strašně šikovné. Já jim dodala písničky jenom v notách a veškeré další aranže si udělaly samy. Tak dobře bych to určitě nezvládla.

Pohádky a písničky k nim byly úkrokem stranou. Knížku a cédéčko jsem si udělala pro radost. Nové písničky pro dospělé publikum sice píšu, ale trvá mi to vždycky delší dobu. Po narození synka se mi navíc zpomalilo životní tempo. Dokladem toho je, že jsem od té doby jela na kole jen asi třikrát.

Víckrát jsem to nestihla. O prázdninách se mi ale podařil husarský kousek, když jsem se na týden utrhla a odjela s kamarádkou na Lofoty, kde jsme spaly pod širákem. Mám strašně málo času na to, abych si urovnala myšlenky v hlavě, natož pak abych si mohla sednout a psát. Pracuju v takových dvouminutových nárazech. Napsala jsem zatím málo nových písniček, ale snažím se.