Článek
Se skupinou Gipsy.cz navíc sklízí úspěchy takřka po celém světě. Jeho skladby hraje třeba stanice MTV a prestižní britský magazín Songlines ocenil druhé album Reprezent nejvyšším možným hodnocením. Přesto Gipsy nenosí nos nahoru. Dobře ví, že opravdové hodnoty leží úplně někde jinde.
Nakolik mělo vliv na tvou budoucí tvorbu dětství?
Dost velkou. Narodil jsem se totiž v Praze na Vinohradech a vyrůstal jsem na Žižkově. Každá ta čtvrť měla svá nepsaná pravidla. Když někdo nepatřil do nějaké místní party, tak to měl těžké. Já měl výhodu, že moji dva starší bratři už měli v hierarchii party určité postavení, takže mi pomohli. Ta parta, kam jsem patřil, byla složená nejen z Romů, ale i z bílých. Ovšem moje cesta k hiphopovému hudebnímu stylu s tím až tolik těsně nesouvisela.
Jak ses tedy k této hudbě dostal?
Přes mé americké kamarády, především Afroameričany, kteří žili v Praze. Když mi bylo kolem dvanácti třinácti let, tak jsem se s nimi seznámil a právě oni mě přivedli k hip hopu. Já totiž vždycky rád zpíval, jenže nejdřív takový ten nasládlý pop nebo soul. Tohle přátelství to však diametrálně změnilo.
Ovlivnila tě i zkušenost Roma žijícího v Čechách?
Právě na hip hopu se mi strašně líbil fakt, že interpret je především sám sebou a za sebe. V americkém hip hopu mě zaujala právě témata ulice. I já viděl spoustu podobných věcí kolem sebe. Spoustu mladých kluků, kteří shnili na drogách. Najednou cítíš příležitost o tom vypovídat jako Rom.
Nejdřív jsi působil v syrovém hiphopovém uskupení Syndrom Snopp. Kdy tě napadlo založit Gipsy.cz, kteří dělají, řekněme, sdílnější hudbu?
Bylo mi dvacet tři let a mé publikum mělo nejvýš sedmnáct. Najednou jsem zjistil, že bych se chtěl vyjadřovat víc hudbou, ne jenom rapem. A pak, jako Roma mě zajímala romská hudba, hlavně její spojení s moderním hip hopem. To by ortodoxní publikum asi nevzalo. Prostě jsem ho přesáhl a chtěl hledat něco jiného. Lákala mě možnost oslovit i mnohem širší posluchačskou základnu. Naše publikum je teď ve věkovém rozmezí od dvanácti do padesáti let.
Bylo těžké prosadit Gipsy.cz ve světě?
Jeden z našich dvou současných manažerů Jiří Smrček byl mezi prvními, kteří do Čech vozili kapely stylu world music. Díky jeho konexím se podařilo dostat naši hudbu ven. Hodně nám v tom pomohlo také brněnské vydavatelství Indies Records.
V roce 2007 jsi vystoupil na festivalu Glastonbury. Bylo to pro tebe nejvíc, čeho kapela mohla dosáhnout?
Upřímně řečeno, vznikla z toho až moc velká mediální bublina. S odstupem času ale vidím, že to byla opravdu pocta. Hráli jsme ve stanu pro dvě stovky lidí. Na scénách vedle vystupovali zrovna Fatboy Slim a Chemical Brothers. Pamatuju si, že všude bylo strašně bahna. Ale na druhou stranu bych tam rád hrál v lepší pozici, ne jako bezejmenná skupina odněkud z východu. Naše kapela totiž účinkovala na mnohem lepších akcích v Holandsku nebo Anglii, navíc v hlavním čase.
Je zahraniční publikum vřelejší?
Ne tak docela. Zaujmout třeba britské publikum je těžké. Tam mají lidi přehled, poslouchají a nic ti u nich neprojde. My přišli s albem Romano Hip Hop, byli jsme v Čechách za „hvězdy“ a najednou bum – tam nám říkali, že v Anglii tyhle kombinace dělají už třicet let. A jestli máme něco jiného. Teprve s druhým albem Reprezent nás začali brát trochu vážně. Ve Francii nebo Holandsku máme naopak hodně příznivců.
Setkáváš se v Čechách často se závistí?
My to máme v povaze, závidět nebo kritizovat. Nicméně není se čemu divit, vždyť posledních sto padesát let tady nebyl klid. Hodně velký vliv na to měla především doba komunistické totality, která vytvářela strach vyčnívat, být jiný. Dnes máme demokracii, ale neumíme s ní zacházet. Takže, máš-li víc než já, okamžitě jsi podvodník. My se vlastně pořád bojíme.
Je těžké přijmout úlohu jakéhosi vzoru pro mladé lidi?
Upřímně, dlouho jsem pochyboval o tom, co dělám. Jestli vůbec moje texty někoho zajímají. Ale asi po dvou letech jsem potkal pár mladých Romů, kteří mě měli jako impuls pro svou další životní cestu. Jeden z nich přestal brát drogy a dnes je jeden z nejlepších tanečníků stylu break dance. Já nechci díky tomu, co dělám, na nikoho tlačit. Spíš lidi nechávám, ať si v tom sami něco najdou. Mým hlavním cílem je být dobrým člověkem.