Radek Fridrich: Krajina u Děčína je českoněmecky rozpolcená

Radek Fridrich taková místa objíždí a pečlivě zaznamenává poslední čitelné nápisy. Říká, že je básnickým bikerem na kole Author Mystic. 

Půlka mojí rodiny je německá, pochází z Krušnohoří od Kraslicka, doma mám na fotkách babičku ještě s tím knédlksichtíkem a tlustými copy. Po válce se rodina rozdělila a část, včetně jejího manžela, mého dědy, zůstala v NDR. Slyšel jsem, že se znovu oženil do tehdejšího západoněmeckého Solingenu, ale v životě jsem jej neviděl. Naopak babička se usadila se svým druhým mužem, Čechem, v Děčíně, městě, jež vzniklo spojením dvou částí, Děčína a Podmokel, za Němců pojmenovaných TetschenBodenbach.

Podivné však je, že se u nás doma nikdy nemluvilo německy, od babičky umím jen pár slůvek a ještě k tomu v dialektu. Babička, když jede takzvaně domů, říká Němcům oni, a ne my. Původní domov je už nenávratně ztracen.

No, později se některé stopy německé řeči začaly objevovat v mých textech. V roce 1997 jsem se vypravil do místa jménem Větrov v Krušných horách a zjistil jsem, že zde původně stála vesnice Streckenwald. A teď tu nezbylo nic, jen pár domků, větrem zkroucené jasany, skřivani nad polem, srny a vedle se tyčil jeden obelisk věnovaný padlým Němcům za 1. světové války. Sedl jsem a napsal několik básní, které považuji za výchozí k celému tématu, a otiskl je ve sbírce V zahradě Bredovských. Poté jsem v krajině Děčínska objevil další německé hřbitovy a vyhledávám je doposud. Ta místa jsou nabita zvláštní energií mezi životem a smrtí, proto jsem o nich začal psát. Snad to pro mě představuje určité vymezení vlastního já vůči těm mrtvým pod zemí.

V životě bych neměl odvahu se do něčeho takového pustit, kdyby mi jednou básník Václav Vokolek neřekl: "Ale vy jste děčínský básník, a to musí být někde znát!" To je moje iniciační věta a s ní chodím doposud a beru ji jako trvalý imperativ. A Václava Vokolka považuji za jednoho ze svých duchovních otců. 

Ona ta krajina je trochu jako já, českoněmecky rozpolcená. Jednak sopečně zvrásnělá, krutá a nehostinná, zároveň ale vejmutovsky a pískově voňavá. Neustále si o ní doplňuji znalosti, nedávno jsem třeba zjistil, že malá vesnice Všemily vždy bývala místem pašeráků a pytláků nebo že vymletá strouha na cestě vytesané do skal z Rynartic do Jetřichovic není od vody ani nesloužila pro tažené klády, ale že ji vyjezdili lidi, když jeli trakařem na trh. Není to úžasné?

Můj zájem se týká i pověstí z oblasti Děčínska, řadu jsem jich přeložil z němčiny. Vůbec mám rád atmosféru tajemna, ve svém psaní zmiňuji démony, jako jsou třeba šrakakel, kudibal, šedý mužíček atd. Navíc jsem jich hodně sám vymyslel, což se objevuje v mé sbírce Erzherz. 

Možná je to tím, že řada literátů severu vyšla z lumpenproletariátu. Nemá žádné vysokoškolsky vzdělané předky, ale rodiče, kteří sem přišli z různých koutů Čech a Moravy. O to víc se potřebujeme nějak identifikovat sami v sobě, vyjádřit se, aniž bychom se spoléhali na zastřešení nějakými organizacemi.

Ono to na začátku 90. let bylo hodně spojeno s hudbou, zejména s postpunkovými skupinami jako byly Šanov, Už jsme doma, Mimo zákon. První velkou organizátorkou různých čtení byla Svatava Antošová, která se svou poezií vystupovala s kapelou Mimo zákon. To se odehrávalo asi v roce 1992, pamatuji si, jak jsme za ní jezdili do Ústí nad Labem i do Teplic.

Poté začal Roman Szpuk ve Vimperku organizovat Arkády. Zúčastnil jsem se jich v roce 1994 a bylo to pro mě naprostým zjevením a úžasným zážitkem. Tam se zrodila myšlenka, že sami uspořádáme podobná čtení v Děčíně. Tyto večery poezie probíhají od února 1994 dosud, při příležitosti příštího ročníku se chystáme k těmto večerům vydat sborník.

Vedle toho jsme v letech 1995 a 1996 organizovali větší literární setkávání ve vesnici Dolní Žleb na Děčínsku a od roku 2000 pořádáme s básníkem Tomášem Řezníčkem Literární Zarafest, největší festival autorského čtení na severu Čech za posledních 100 let. Takže se nechci chlubit, ale vznikla zde určitá tradice.

O povaze severočeského prostoru vypovídá jedna historka, která se udála letos 20. září v Duchcově. Po dost divokém čtení táhneme s básníkem Patrikem Linhartem a dalšími nočním městem. Vlezem do jednoho nonstopu, kde seděli samí zhulení cikáni, chtěli jsme si objednat něco k pití, ale pingl nám říká: Žádný pivo, žádný víno, žádný cigára, jen vodka. Raději jsme vypadli a potom jsme jinde uprosili jiného hospodského o krabicové víno a jedny petry. S nimi jsme skončili na zahradě Linhartovic domu, kde jsme se náramně bavili. Jinými slovy připadal jsem si nakonec strašně šťastný, že v tomto děsivém prostoru severních studených měst, jak jim říkám, existují jedinci, jako je Patrik Linhart. Bez něho a ostatních tvůrčích lidí bych byl asi úplně ztracen. 

Osobně nějak neřeším, kdo je mým vrstevníkem, učím se od velkých mistrů české poezie, sleduji ale i mladou generaci básníků. Musím ovšem říct, že za poslední dva roky jsem hodně četl současnou českou prózu.

Když jsem na sklonku roku 2000 odevzdal Votobii Erzherz, měl jsem skoro roční pauzu a říkal jsem si, že nechci být chápán jako autor pouze tématu Sudet, naší krajiny a hrobů. Začal jsem psát kratší prozaické texty, snad i vtipné, hospodské, vypozorované a to vše jsem zahrnul do knihy, která nese název Žibřid. Mě zde hodně lákalo pracovat s různými kratšími žánry, jako je mikropovídka, deníkový a snový zápisek, promluva, říkadlo, báseň v próze, přepracovaná pověst, mytologická báseň.

Zároveň jsem chtěl, aby to bylo umazané životem, aby to nesmrdělo literárností a intošinou. Doufám, že je to prožité a že nejde o žádné konstrukce. Ale jestli se mi to podařilo, to se uvidí, až Žibřid vyjde. 

My jsme toho nikdy moc od institucí nežádali a naše aktivity byly od začátku prodělečné. Když jsem byl na civilce a dělal spolu s Tomášem Řezníčkem svá první autorská čtení v děčínské knihovně, platil jsem ze svého výlep plakátů. To trvalo asi další čtyři roky, poté výlep uhradilo město Děčín.

Teprve při letošním ročníku Literárního Zarafestu jsme žádali o grant Krajský úřad v Ústí nad Labem a získali patnáct tisíc. Podporuje nás ale Iniciativa pro děčínský zámek, která na tento festival pravidelně finančně přispívá.

Když jsem se v roce 1999 zúčastnil Ost-West Literatur Forum v Düsseldorfu, někteří autoři, například Jaroslav Vejvoda, ve svých referátech brečeli, že je nikdo nechce vydávat, že jim nikdo neplatí a že se literaturou v Čechách neuživí. To mně přišlo naprosto směšné a také jsem to řekl. My už jsme prostě jiná generace, která je ráda, že může svobodně tvořit, a peníze jsou pro nás až na posledním místě. Jsme zvyklí nefňukat, na nic nečekat, nikoho neprosit. Mimochodem: za knihy, které mi zatím u nás vyšly, jsem nedostal ani korunu honoráře. 

Snažím se promlouvat částečně řečí zprostředkovanou od mrtvých Němců. S tím je spojeno míchaní češtiny s němčinou, některá slova znějí daleko lépe a úderněji v němčině. Například sbírka Řeč mrtvejch - Die Totenrede vznikala jako textová koláž. Z autentických německých vzpomínek Němců z vesnice Růžová jsem vybíral věty, které mně přišly zásadní. Pak jsem je přepsal do veršů a přeložil do češtiny, tedy do hovorové češtiny. Udělal jsem to asi za dva dny a pak jel recitovat do Düsseldorfu a měl jsem s tím úspěch. 

Ano, německý element je stále přítomen, jsou to cesty, domy. A vin je tam spousta, ale taková, že snad darmo nějakou vytahovat na světlo.

Já nejsem historik ani politik. Jsem básník, který hledá původnost krajiny a jejích obyvatel. Jako bych chtěl říci, zde jsem doma, svou přítomností i svým slovem, kterým k vám promlouvám. Vítejte a zůstaňte!

Dvacáté století bylo opravdu divné století, daleko krutější než předešlé, až nelidské. A tato příhraniční oblast byla jeho velkým jevištěm. Z vyprávění své babičky také vím, co se odehrávalo za války, mého pradědu například umučili nacisti v Dachau, mého prastrýce zase ubili pažbami. Pocházím z rodiny německých i českých komunistů, vlastně všichni moji dědové - včetně toho nevlastního - byli komunisti.

Zároveň jsem znal lidi z Děčína, kteří jako členové proslulých revolučních gard stříleli Němce v lesích. Ale co s tím nadělám? Prostě to tak bylo, přece nechcete po autorovi nějaký soud, odsudek, řešení. 

Chci být průběžným svědkem, pokud možno autentickým. Často volím formu fragmentu, epitafu či výtvarné techniky frotáže. Fotky mi připadají moc jednoduché, získáte z nich pouze vágní obraz. Kdežto frotáže zachovají na papíře i špínu z kamene, zápisky zase krev, když se o náhrobek náhodou vlastní nešikovností pořežu (smích).

Vždyť, co nakonec zbyde po člověku? Náhrobek, epitaf. Chci tím říct, že je na něm zapsána ta nejdůležitější informace - narodil se, zemřel, byl tím a tím. To mě fascinuje, ta jednoduchost vyjádření, které je zásadní. A s tím pracuji, nelze přece psát nějak vznosně a s patosem o životech lidí, kteří jen dřeli. To by mně přišlo přehnané. Mě právě ta jejich jednoduchost nadchla, oni znali své místo, věděli, kam patří, všechno bylo dané.

A teď to srovnejte se současným pohledem na život, s naším povrchním cestováním, vším pinožením se za penězi, kariérou, slávou. Člověka přitahuje destrukce, i já jsem v podstatě šťastnější na těch zničených hřbitovech než na nějakém načančaném cintoríně na Slovensku.

Uvědomme si, že Sudety jsou také krajinou víceméně ateistickou a to hraje velkou úlohu. Zde se investuje do požitků a teprve potom do svého domu. A smrt pro mě představuje konečnou stanici, já nejsem věřící člověk. Jako mrtví vzdorují smrtelnosti svou minimální informací na svých náhrobcích, potvrzují ji svou existenci, tak já vzdoruji smrtelnosti svými texty o nich i o sobě.