Článek
Kolem Queen se toho momentálně děje hodně: v Londýně je velká výstava věnovaná vzniku kapely a jejím počátkům, podepsali jste nový kontrakt s Universal Music, vydáváte zvukově upravená klasická alba a především slavíte čtyřicet let. Na který měsíc přesně to jubileum připadá?
Brian May (kytara): Queen vznikli ve chvíli, kdy se k nám přidal John Deacon. Pokud si dobře pamatuju, bylo to v březnu 1971. S jeho příchodem se ustálila sestava, která je považovaná za klasickou sestavu Queen.
Jakou kapelou jste v roce 1971 chtěli být?
May: Vize jsme sice měli, ale existovaly pouze v našich hlavách. Myslím si, že naše tehdejší hudba se dá popsat jako energická, stavěná na těžkých rytmických základech a neobvyklých melodických i harmonických elementech. Nebyla to na tehdejší dobu běžná muzika. Našimi hrdiny byli Jimi Hendrix a Led Zeppelin. Led Zeppelin přitom byli v podstatě souputníci, nicméně už tenkrát jsme byli pod jejich vlivem. Velice se nám líbili také Yes, protože ve své hudbě kladli důraz na složité vokální harmonie.
V inspiracích jsme ale potupně zacházeli i jinam. Měli jsme rádi britského písničkáře a herce George Formbyho, jazzové big bandy a nechávali jsme se ovlivňovat spoustou dalších. Přesto byla naše tvorba originální. Byly jsme jako houba, která nasává všechnu inspirativní hudbu kolem. Nezdá se mi, že by to bylo možné v současné době. My jsme ale měli štěstí, že jsme vznikly v době hudebního kvasu a měli jsme všechny tehdejší nové postupy a přístupy po ruce. Věděli jsme, jak bychom chtěli znít, Freddie, Roger i já jsme se v tom shodovali. Měli jsme podobné vize. Museli jsme ale nejprve zjistit, jak těžké bude uvést je do reality.
Byl už tenkrát Freddie Mercury takový showman, jak jsme ho znali z pozdějších časů?
May: Vždycky se choval jako rocková hvězda, i v dobách našich začátků. V soukromí byl přitom velmi nesmělý a stydlivý. Dnes bych řekl, že neměl velké sebevědomí. Chodil na soukromou školu, kde vládla tvrdá disciplína. Jeho reakcí na to byla už v dětství neobvyklá svobodomyslnost. Když školu dokončil, začal se chovat jako rebel, vyráběl skandály. Stvořil své alter ego, kterým byl posedlý. Vrcholem toho procesu byl asi okamžik, když své civilní jméno Bulsara změnil na Freddie Mercury. Byl přesvědčen, že jako Freddie za svou osobnost odpovídá od chvíle, kdy se jí stal, a bude to tak až do konce. V každém detailu. Měl svou vizi, svůj sen, a vlastní život řídil tak, aby se splnily. My ostatní byli toho součástí.
Nyní se na trhu objevuje pět vašich prvních alb v remasterované podobě. Je pravda, že jste debut nazvaný Queen nahrávali ve studiu Trident v Londýně hlavně po nocích?
Roger Taylor (bicí, zpěv): Je to tak. První album jsme točili především uprostřed noci, když své nahrávání skončil David Bowie. Měli jsme zamluvené a zaplacené stejné studio, neboť jeho majitelé byli našimi manažery. Bylo to na tu dobu velmi moderní studio.
May: V první fázi jsme vlastně byli majetkem majitelů studia. Byli našimi manažery, ale nechtěli riskovat a platit jiné studio. V praxi to vypadalo tak, že když někdo takový, jako byl David Bowie, skončil ve tři ráno nahrávání, volali nám, abychom hned přijeli, protože je volno a můžeme trochu pracovat.
Taylor: A my jsme přijeli a pracovali na svých věcech do šesti do rána.
May: Tímto způsobem jsme nahráli debutové album. Byť jsme ale byli obklopeni zázraky moderní studiové techniky, nebylo nám dopřáno je všechny využít. Čas nás tlačil, navíc nás brali jako nováčky, kteří pořádně nevědí, co se děje. Nikdo neposlouchal naše návrhy k tomu, jaký bychom chtěli mít zvuk a jak budeme hrát.
Jaký byl při práci ve studiu Freddie Mercury?
May: Freddie byl ve studiu neuvěřitelně disciplinovaný. Když jsme ho poznali, pořád jen běhal, dělal kravál, poutal na sebe pozornost, prostě byl jako zpěvák i umělec dost bohémský. Když ale poprvé uslyšel svůj hlas ze studiového pásu, byl nespokojený s tím, jak zní. Cvičil pak ve dne i v noci, aby svůj hlas ovládl, měl nad ním kontrolu a ve studiu zněl tak, jak si Freddie představoval ve své vizi.
Bylo od začátku dáno, že koncertním frontmanem bude on?
Taylor: Chtěli jsme se odlišit od ostatních a současně jsme chtěli být co nejvíc teatrální, protože se to v té době nosilo. Na spoustu kapel, které při koncertech nic nedělaly, se zapomnělo. Muzikanti vyšli na pódium a chovali se jako mumie, možná trochu třásli hlavami. My chtěli dělat show, neobvyklou teatrální show. Freddie se v tom viděl a dělal to jako nikdo jiný na světě. Možná ho v tom lze srovnat s Davidem Bowiem, ale Bowie měl trochu jiný styl. Freddie byl skvělý, charismatický herec, podle mě trochu nedoceněný.
Když v roce 1973 vaše první album vyšlo, pochopili posluchači hudební záměr Queen?
Taylor: Pro nás bylo podstatné, že jsme věděli, co chceme. Připouštím, že spousta lidí tenkrát neměla ponětí, o co nám jde. Říkali si: „Co je to za kapelu? Hraje glam rock?“ Nebyli si jistí, protože zaškatulkovat Queen bylo vždy těžké. Tenkrát byly v naší hudbě jak vlivy glam rocku, tak art rocku, hard rocku a mnoha jiných stylů. Popravdě řečeno – Queen byla divná bestie.
Vyznali se ve vás tehdejší novináři?
May: Nevyznali a my se proto tisku stranili. Sledovali jsme pouze svou cestu a novináři si tenkrát mohli po právu myslet, že jsme je ignorovali. Asi na nás kvůli tomu žárlili, protože v Anglii je zvykem, že se tisk podílí na slávě nových hudebních jmen. Později nám to vrátili. Když jsme si nejdřív nenašli čas pro ně my, oni si pak nenacházeli čas pro nás.
Taylor: Jak bylo řečeno, těžko se pro nás hledala hudební škatulka. Možná z toho důvodu jsme některým hudebním kritikům připadali jen jako atrakce. Naštěstí jsme měli skvělé fanoušky, kterým se to líbilo. Myslím, že je dobré nebýt od začátku příliš chválený a přeceňovaný, protože když to tak je, nevydržíš v byznysu dlouho. My jsme naštěstí nebyli v tisku chváleni celých čtyřicet let. Až teď…
May: Někdy si myslím, že v celém tom podnikání spojeném s rockovou hudbou je všechno o dlouhověkosti, odhodlání a důslednosti. Když něco uděláš poprvé, lidé se zastaví a ptají se: „Co to je? K čemu to je? O co jde?“ Když to uděláš podruhé, řeknou: „Ó, to není tak zlé.“ Když k tomu přidáš třetí pokračování, slyšíš: „Hm, to jsou zajímaví kluci, vlastně se mi líbí, co dělají.“ My jsme slepě věřili své hudbě, šli za svou vizí a tím jsme dosáhli lavinového efektu.
Zdá se, že vaše třetí album Sheer Heart Attack z roku 1974 bylo docela unikátní…
Taylor: Myslím si, že se nám na něm podařilo dosáhnout přesně toho zvuku, který byl součástí naší vize. Ve studiu jsme se během jeho nahrávání už cítili skvěle. Nikdo nám nic nediktoval a nikdo nás neomezoval. Myslím si, že na našem třetím albu byly stejně extravagantní kompozice, jako na albu druhém, ovšem ty nové měly větší komerční potenciál. Je to povedené album. Má skvělý zvuk a není na něm žádná vata, proto je tak dobré.
Občas se říká, že vaše čtvrté album A Night At The Opera z pětasedmdesátého je pro vás totéž, co album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band pro Beatles. Je to tak?
Taylor: Takhle o něm nepřemýšlím. Myslím, že ta slova měla být jen jakási analogie. Navíc si nejsem jist, jestli je Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band nejlepší album Beatles. Podle mě mají lepší desky, myslím hlavně Revolver, Abbey Road nebo The White Album.
O A Night At The Opera řeknu jen to, že je to souběh skvělé práce a dobře zvolené široké škály vlivů. Mnoho lidí na ně hledí hlavně přes písničku Bohemian Rhapsody, ale je na něm i řada jiných skvělých věcí. Možná je to naše nejlepší nahrávka, možná to je ale jen takový náš Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band.
Jak vznikaly vokální harmonie v písni Bohemian Rhapsody?
May: Bude to znít divně, ale já to přesně nevím. Inspirovaly nás rozmanité styly. Poslouchal jsem například nahrávky Montovaniho orchestru a snažil se rozluštit, jak byly vytvořeny harmonie houslových partů. To se asi v Bohemian Rhapsody promítlo také. Jedna z mých nejoblíbenějších skupin se jmenuje Temper And Seven, hraje dixieland jazz, ovšem nezvykle precizně uspořádaný. Aranže Bohemian Rhapsody byly také plné svobody, přesto mimořádně složité. Jako kluk jsem rovněž analyzoval vokální harmonie v písničkách skupin Everly Brothers a The Cricket, rovněž pak třeba v nahrávkách Doris Day. Inspirovali nás mnozí.
Kdy jste si uvědomili, že vám svět leží u nohou?
Taylor: Poprvé asi ve chvíli, kdy se Bohemian Rhapsody stala celosvětovým hitem. To nebylo špatné. Ale větší úspěch přišel o několik let později, v Americe, to bylo někdy kolem roku 1980. Tehdy jsme zažívali pravý vrchol.
Po vydání alba The Works v roce 1984 ale vaše popularita povadla. Co se stalo?
May: To je dlouhá a komplikovaná historie. Nastala doba, kdy jsme měli kolem prstů omotaný celý svět, včetně Ameriky. We Will Rock You a We Are The Champions byly obrovské hity. Většími, než jsme v té době byli my sami. Pak přišla Another One Bites The Dust, která se stala ještě větším hitem. V té době jsme byly možná nejpopulárnější kapela na světě. Spousta skupin takový moment prožila a prožije.
Pak ale přišly tři věci, které nám v Americe ublížily. První byl videoklip k písničce I Want To Break Free, který byl přijat jako něco nesprávného. Rockové hvězdy by se prý neměly ukazovat v dámských šatech. V Evropě lidi ten klip vzali jako parodii na britskou operu Coronation Street z roku 1960, ale v Americe ji neznali. Pamatuji si, jak tam tím videem byla spousta lidí doslova šokována. Televizní dramaturgové po jeho zhlédnutí bledli.
Jaké byly další důvody?
May: Druhým bylo, že jsme byli zataženi do sporů mezi vydavateli desek a rozhlasovými stanicemi. Nezávislý způsob propagace tehdy začínal být velmi silný a nahrávací společnosti byly oficiálně prověřovány, jestli se neuchýlují k úplatkářství nebo korupci rozhlasových stanic, aby si zachovaly své staré pozice. Naše gramofirma Capitol tenkrát nový systém odmítala a nechtěla rádiím platit za reklamní časy. Pamatuju si, že písnička Radio Gaga skočila v jednom týdnu ze šedesátého na třicáté místo žebříčku Billboardu. Pak ale přišel problém a ona jednoduše z toho žebříčku zcela zmizela.
Třetí důvod se podle mě scvrkává na jednoho člověka. Jmenuje se Paul Pretner a staral se o Freddieho, který už měl zdravotní problémy. Podle mě měl v sobě obrovský egoismus, který podporoval jeho pobyt po boku Freddieho. V průběhu let jsme pracovali velmi tvrdě na tom, abychom měli dobrý vztah s americkými médii. Když jsme někde hráli, vždycky jsme v tom městě navštívili vysílání tamní rozhlasové stanice. Chtěli jsme být s našimi fanoušky v úzkém kontaktu. Pak jsme ale zjistili, že ten chlap lidem z amerických stanic tvrdí, že jsme se na Freddieho vykašlali a že pouze Freddie má právo za kapelu mluvit. Tím jsme ztratili spoustu médií v Americe, postavila se nakonec proti nám i Freddiemu. Pamatuji si, jak pak Freddie jednou řekl: „Budu muset zemřít, aby vás zase rádia v Americe vzala.“
Byla v Americe problémem Freddieho homosexualita?
May: Možná ano. Slovo „gay“ bylo v Americe velmi dlouho podezřelé a svým způsobem to tak je pořád. Je to velmi zaostalý pohled na svět, ale takový prvek bude v Americe pravděpodobně dlouhodobý.
Proč se vás původní baskytarista John Deacon neangažuje v žádném z posledních projektů Queen?
Taylor: John teď vede klidný život. Rozhodl se pro něj již před mnoha lety. Je to velmi citlivý a nervózní člověk, který se už nechce zabývat všemi těmi lidmi a problémy hudebního průmyslu. Bylo to vždy velmi stresující, obzvláště po smrti Freddieho Mercuryho. Je i nadále naším přítelem, dostává peníze ze zisku z našich společných projektů. Život v ústraní mu velmi vyhovuje.
Mercury zemřel v roce 1991. Čím to je, že to spolu táhnete dál už dvacet let bez stálého frontmana?
May: Queen mají svou dynamiku. Je v nich určitá nespecifikovaná síla. Občas se společně se zpěvákem Paulem Rodgersem snažíme bojovat proti tomu, abychom Queen viděli už jen jako stín nad svými hlavami. Samozřejmě si také vážíme toho, co jsme vytvořili. Milujeme to a jsme na to hrdí. Budeme to takhle dělat i dál.