Článek
Asi by bylo férovější, kdyby se formace, již tvoří pouze dva členové Queen, jmenovala třeba May-Rodgers-Taylor, ostatně podobně vystupovali i Robert Plant a Jimmy Page. Z komerčních důvodů je samozřejmě lepší natisknout na CD slovo Queen.
Cosmos Rocks není úplně špatná deska, snad nevyrovnaná a těžkopádná, chcete-li archaická. Zní přesně tak, jak mohl každý, kdo zná podrobně tvorbu Queen, předpokládat.
May má v sobě rockovou tvrdost, ale také sentimentalitu, která s věkem ještě sílí. Unikátnost starých desek Queen pramenila ze spojení tvrdosti a sentimentality s rozpustilou hravostí výstředního až dětsky potrhlého Mercuryho, který nahrávkám dodával neskutečnou lehkost a eleganci.
Mercury nebyl jen zpěvák, ale i výtečný autor, a proto nemůže být Cosmos Rocks tak dobrý jako kultovní queenovské placky ze sedmdesátých let. Vždyť polovina největších hitů vycházela z Freddieho klavírních nápadů, Queen nebyla čistě kytarová kapela.
Průměrné balady
Úvodní riffová vypalovačka Cosmos Rockin určitě rozproudí krev v žilách každého rockera staromilce a navnadí na další, jenže deska pokračuje v jiném stylu. Still Burnin naznačuje příklon k zemitému blues-rocku, i když není žánru zcela věrná, přetěžce romantická balada Small nás vrhne někam do hájemství Scorpions a poněkud uspává.
Další zvrat přináší veselá a od masy zvuku odlehčená Call Me, která evokuje Paula McCartneyho a na Cosmos Rocks jakoby zabloudila z jiné desky. Hymnická We Believe připomíná rukopis starých Queen asi nejvíce, jenže umělecky je spíše nepřínosná, snaží se napodobit něco, co odešlo s Freddiem.
Vpravdě queenovské jsou občasné krátké exploze vícehlasů (chybí jim však mercuryovská řezavost) a samozřejmě prastarý zvuk Mayovy kytary (ten si snad za 40 let nikdy nekoupil žádný nový efekt). Jeho kytarová sóla desku určitě posunují nahoru, samotné vokály zapadají spíše do průměru.
Chcete-li si nové Queen pořádně užít, hlavně zapomeňte, že existovali staří Queen. Nejlepší je nesrovnávat, ale to nejde, že?
Queen + Paul Rodgers: The Cosmos Rocks, EMI 2008