PRVNÍ DOJMY: Hranice Agnieszky Hollandové drásají emoce i svědomí

Takřka zcela zaplněný sál plzeňské Měšťanské besedy, kde převažovalo publikum střední a starší generace, po celých skoro dvě a půl hodiny stopáže ani nedutal a evidentně se všem přítomným nepřetržitě tajil dech.

Opodstatněně, protože Hranice odehrávající se v ožehavém polsko-běloruském hraničním pásmu diváka schvátí a až do závěru nepustí.

Film má několik narativních rovin. Dění na „zelených hranicích“, jak zní mezinárodní titul počinu, je sledováno optikou syrské rodiny na útěku, mladého člena pohraniční stráže, aktivistické skupiny podporující migranty a lékařky, která se po otřesném zážitku rozhodne přidat do této neziskové organizace. Vypravěčské linie se napřed samostatně vystřídají a poté se jednotlivé příběhy logicky prolnou.

Počáteční scénu tvůrci zasadili do covidového roku 2021 do letadla směřujícího do Minsku, jehož cestující z Blízkého východu mají neochvějnou naději a naprosto naivní, ale nakonec pochopitelné představy o relativně snadném přechodu hranic.

Je důležité, že sekvenci Hollandová nevynechala, jelikož právě na palubě, stále v bezpečném prostoru komerčního letounu, se lze dobře vcítit do poklidného uvažování uprchlíků nad novým životem. Nevědomost pasažérů přiživuje úzký kontakt s jejich příbuznými, kteří se na Západ dostali poměrně bez obtíží, jenže za docela rozdílných okolností a v jiné době.

Marná očekávání se po příjezdu k ostnatým drátům záhy proměňují v hořké zklamání. Na polské straně na imigranty nikdo nečeká a o nějakém humánním zacházení od vojáků si mohou leda nechat zdát. Pohraničníci totiž podstupují intenzivní školení, kde dostávají přednášky o tom, že uprchlíci jsou v rukou Lukašenkova režimu živými náboji, které mají rozložit Evropu.

Právě politický aspekt silně rozohnil vrcholné polské politiky. A není divu, Hollandová, jež se netají odporem vůči tamější národně konzervativní straně Právo a spravedlnost, jim tímto způsobem poměrně sebejistě nastavila zrcadlo. Nejen pohlaváry, ale i všechny ostatní nutí sáhnout si hluboce do svědomí, nakolik pokrytečtí v migrační otázce jsou.

Hranice mají vícero emociálních vrcholů, které se nepřekvapivě dotýkají křehkosti lidského života, zvláště pak dětského. Pohlcující a v dobrém smyslu jímavé jsou přesto až na pár hlušších míst po značnou část děje. Černobílý obraz je pro něj vhodným prostředkem, jak neodvádět pozornost od podmanivých hereckých projevů, v nichž se zračí zoufalství, hněv i prostá radost z těch nejobyčejnějších věcí.

Film se na konci časově a místně posouvá o rok vpřed na polsko-ukrajinskou hranici, aby dal předešlé události do zřejmého kontrastu. „Proč jste takhle ochotně loni nepomáhali u Běloruska?“ střelí otázkou do služebně staršího kolegy jedna z novějších pohraničnic. Ten se kvapně vymluví, že tam nikdy nebyl. Opravdu jsme tam nebyli, nebo nechtěli být?

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina