Článek
Jaké to je vracet se ke stejné roli až po tak dlouhé době dvaceti let?
Myslím si, že tenkrát jsem byla na Armidu až příliš mladá. Nutno však dodat, že ty hlasově nejdramatičtější pasáže tehdy byly ve škrtu a celkově byla opera koncipována spíše jako intimnější příběh dvou hlavních protagonistů. V nynějším nastudování je více sborů, rytířských rolí i scén, které více podtrhují charakter křesťanského a islámského světa.
V čem bude nynější Armida ve vašem podání jiná? Bude zralejší?
To doufám, že ano, asi bude i o něco rafinovanější, ale to musí posoudit divák - posluchač. A já ho srdečně zvu.
Před dvaceti lety ostravskou Armidu režíroval Miloslav Nekvasil, otec režiséra dnešní inscenace Jiřího Nekvasila. Jaký je podle vás rozdíl v režijním pojetí otce a syna?
Raději bych se zmínila o tom, co mají oba režiséři společného. Oba podle mého názoru milují hudbu. Umí ji velmi dobře poslouchat, analyzovat a také z ní při své režii vycházejí. Oba dva mají cit pro výtvarno, barvy, světlo a v neposlední řadě byla s oběma velmi příjemná a kreativní spolupráce.
Poslední Dvořákova opera se v českých divadlech uvádí jen sporadicky, ve světě pak téměř vůbec. Kde je podle vás příčina tohoto opomíjení? A myslíte si, že v budoucnu budou kvality tohoto díla doceněny?
Nemám zdání. Znám špičkové umělce, kterým chybělo v jejich kariérním životě štěstí, a tak nikdy nedosáhli cílů, kterých by si plně zasloužili. A naopak některým se příležitosti přímo lepí na paty. Myslím, že i operní dílo potřebuje takový kus štěstí. A věřím, že se ho Armidě v budoucnu dostane, a to i ve světovém měřítku.