Článek
Jak vypadá svět viděný z pohledu spolumajitele reklamní agentury?
Je to pohled podnikatele, tedy úplně jiný, než jaký má zaměstnanec nebo klient. Vidění světa je samozřejmě podmíněné tržními mechanismy. Je to boj o klienty, o zakázky, o přežití, o úspěch.
Byla snad tato vaše zkušenost jedním z důvodů, že jste se rozhodl k napsání generačního románu Tři kamarádi?
Podnikání mě už nebavilo. Ano, v mnohém mi pomohlo, stejně jako mě o řadu věcí připravilo. Je to však nezaplatitelná zkušenost. S úsměvem dnes sleduji, když se někdo, kdo tu zkušenost nemá, pokouší toto prostředí zobrazit, ať už ve filmu, v divadle, v literatuře.
Román začíná před čtyřiceti lety, kdy jste se narodil, a končí v současnosti. Dá se vaše osobní zkušenost z té doby zhustit do několika vět?
Prožil jsem určité dějinné zlomy a ty měly vliv na to, jak jsem žil i jak žiju dnes. Jinak se jeví období socialismu, něžné revoluce, rozdělení společné republiky z dnešního pohledu, než jak jsme to všechno aktivně prožívali.
Největší zkušenost z dob studia, práce a podnikání mě přesvědčila o tom, že se chci věnovat tvůrčí práci. Člověk má jinak nastavený mozek pro vnímání světa. Zjistil jsem, že tvůrčí práce mi je bližší než podnikání, ale zároveň musím říci, že úspěch v podnikáni mi poskytl svobodu. Nemusím psát, ale chci. Peníze vám zajistí určitou formu nezávislosti a to je nesmírně důležité.
Psaní vyžaduje disciplínu, protože člověk, který není pod určitým tlakem, nemusí dělat vůbec nic. Podnikání mě také naučilo trpělivosti. Knihu nenapíšete za týden ani měsíc, musíte jí věnovat mnoho hodin. Odstřihnout se od všeho a soustředit se na tvorbu. Když je člověk trpělivý a má cíl, tak ho dosáhne.
Miroslav Horníček kdysi řekl, že po každé změně poměrů se divíme sami sobě, jak jsme v nich mohli žít. I vaši hrdinové a jejich rodiče prožívají míru kompromisu před i po roce 1968. Jaký byl váš největší vnitřní rozpor v té době?
Když si člověk uvědomil rozdíl mezi skutečností, jak byla prezentovaná a jaká byla ve skutečnosti. Že se něco jiného říkalo doma a něco jiného na veřejnosti. Pro mě byla snad nejdůležitější zkušenost studia na FAMU v Praze, kde vládla naprosto otevřená atmosféra. Byla tam parta lidí, kteří se chystali něco dokázat, a dokázali. O ročník níž byl například Honza Hřebejk, Petr Zelenka, Petr Jarchovský.
Pavol Weiss: Tři kamarádi
Román o posledních čtyřiceti letech, jež prožili Weissovi hrdinové Samo, Petr i Dany, je také příběhem českých vrstevníků. Vždyť společenské prostředí před rokem 1989 bylo v mnohém totožné.
Není těžké poznat, že předobrazem fotografa Sama, studujícího v Praze, je sám autor. Cenné je, že podobný prostor věnoval zbohatnuvšímu kamarádovi Petrovi i Danymu, na čas propadlému alkoholu. Kromě přátelství všechny spojuje i Eva, později Petrova manželka, kterou každý po svém obdivuje. Právě peripetie jejího osudu vytvářejí gradaci celého románu, takže se čtenář po úvodních seznámeních s prostředím, odkud každý vychází, nemůže od knihy odtrhnout.
Není těžké poznat, že předobrazem fotografa Sama, studujícího v Praze, je sám autor. Cenné je, že podobný prostor věnoval zbohatnuvšímu kamarádovi Petrovi i Danymu, na čas propadlému alkoholu. Kromě přátelství všechny spojuje i Eva, později Petrova manželka, kterou každý po svém obdivuje. Právě peripetie jejího osudu vytvářejí gradaci celého románu, takže se čtenář po úvodních seznámeních s prostředím, odkud každý vychází, nemůže od knihy odtrhnout.
Není těžké poznat, že předobrazem fotografa Sama, studujícího v Praze, je sám autor. Cenné je, že podobný prostor věnoval zbohatnuvšímu kamarádovi Petrovi i Danymu, na čas propadlému alkoholu. Kromě přátelství všechny spojuje i Eva, později Petrova manželka, kterou každý po svém obdivuje. Právě peripetie jejího osudu vytvářejí gradaci celého románu, takže se čtenář po úvodních seznámeních s prostředím, odkud každý vychází, nemůže od knihy odtrhnout.
Jiří Tomáš – Akropolis,
přeložila Hana Tomášová, 296 stran, 279 Kč
Poznal jsem spoustu vynikajících lidí, jako například Tono Stana. Vedli jsme svobodné diskuse o všem. K charakteru doby patřilo i to, že i mezi námi byli profesoři a spolužáci, kteří donášeli. Dnes je mi těch lidí spíš líto. Každý si nese své břímě, jak zpívá Nohavica.