Článek
Je v dnešní společnosti smrt pořád tabu?
Rozhodně ano. V knize to neustále opakuji dohromady jako smrtabu. Nejsme zvyklí říkat si, jak bychom chtěli umírat. S tím mají problém především starší lidé. Smrt jsme odsunuli kamsi na okraj. I v nemocnici se ukázalo, že umírat doma je tabu. Zdravotníci jako by nám říkali: Tak nám ho tady nechte, to je přece normální, aby umřel tady.
Na smrt v domácím prostředí ani nejsme připravení, nemáme pro to vytvořené zázemí mnohočetné rodiny, jako tomu bylo dřív. Když se má jeden člověk postarat o druhého umírajícího, je to takřka nereálné. Člověk to zkrátka sám psychicky a fyzicky nezvládne.
Paliativní medicína je nicméně v poslední době v tuzemsku na vzestupu, byť po malých krůčcích.
Sice se o tom hovoří a vznikají pozice paliativních sester, které dojíždějí k lidem domů, ten nástup je ale velmi pomalý. Vystudovala jsem sociální práci a vím, že takovýchto terénních týmů je skutečně málo. Někdo další s vámi samozřejmě nemůže být dvacet čtyři hodin denně.
Jak jste prožívala umírání tchána?
Bydleli jsme v jednom domě, v oddělených bytových jednotkách ve stejném patře. S partnerem jsme u něj byli prakticky neustále. Nikdy předtím jsem nezažila umírání blízkého doma, moji zesnulí příbuzní vždycky odcházeli v nějakém zařízení. Fascinovalo mě, jak byl se smrtí dokonale smířený a vyrovnaný. Při dlouhodobé nemoci na ni byl připravený. My ostatní jsme byli nešťastní a on naopak naprosto klidný.
Čím vám partnerův otec, o němž píšete jako o ničím moc výjimečném starci, tak přirostl k srdci?
Předtím jsme si příliš blízcí nebyli, ale v okamžiku jeho umírání jsme spolu začali více fungovat. Smrt byla tématem, které nás sblížilo a utužilo náš vztah, jenž se dříve nevymykal běžnému pojítku mezi snachou a tchánem. Když zemřel, do jisté míry jsem se přestala smrti bát.
Silně autobiografickým prózám, jakými jsou i ty vaše, bývá vyčítáno, že slouží jen coby sebeterapie. Jak takový argument vnímáte?
To mi bylo podsouváno už u Žen z Bohnic. Na sezení pravidelně chodím a rozebírám tam určité věci. V textech se snažím být upřímná až na dřeň, ale nevnímám v nich terapeutický rozměr. Ta kniha mlčí, nijak mi nepomáhá. Při psaní je ticho a žádná odpověď. Možná na mě působí až anti-terapeuticky.
Rukopis máte strohý a neúprosný, text působí jako špička ledovce motivů na pozadí. Škrtáte hodně, nebo myšlenky rovnou přenášíte na papír?
Jediné, co jsem proškrtala, byly pasáže s tchyní, aby to nebylo jenom o ní. Ústředním tématem má být vztah s Josefem. Zároveň ze sebe ždímu každé slovo. Nejsem grafoman, abych popsala pět set stránek. Každá věta, kterou ze sebe vypáčím, je většinou už konečná. Málokdy mám pocit, že bych toho měla napsat hodně.
Vůči zmíněné tchýni si tak či onak neberete servítky, o jejím chování se rozepisujete poměrně otevřeně. Jakých reakcí se vám dostalo?
Tchyně se mnou od přečtení knihy nepromluvila. Spoustu věcí jsem přitom vynechala, něco jsem psala ve vzteku a nechtěla jsem, aby to z výsledku bylo patrné. Její příbuzná mi pak řekla, že ji ve vyprávění úplně poznala. Ona se tak ale nevidí a tvrdí mi, že lžu. Je z generace, která všechno vnímá doslovně, neslyší nadlehčení ani ironii. S kamennou tváří se na mě utrhla, že neváží dvacet kilo.
Muž četl úryvky a prohlásil, že nic horšího dosud nečetl. Je ale pravda, že moc nečte. V té době už navíc bylo jasné, že mi nakladatelství knihu vydá, a tak jsem si jeho postoj odůvodnila tím, že tomu nerozumí. Nakonec vzal knihu na milost a docela ho zasáhla. Kdybych psala jen o nás dvou, šla bych ještě víc za hranu.
Na svou třetí knihu Cynická lovestory nyní sbíráte finance v rámci crowdfundingu na platformě Pointy. O čem pojednává?
Je o třicetileté svobodné ženě trpící úzkostí, která je zamilovaná do svého psychoterapeuta. Představuje zoufalou hrdinku, snažící se, aby si jí lékař všiml. Dělá pro to první poslední, čímž se dostává do řady trapných situací. Asi by bylo čtenářsky atraktivnější, kdyby protagonistka byla více ze mě, fikce totiž tak moc netáhne. Já ale pokaždé navštěvovala ženy terapeutky.
Může se vám hodit na Zboží.cz:
