Článek
V prostorách bývalého kostela svatého Rocha na nádvoří Strahovského kláštera je zvláštní atmosféra již sama o sobě. Stále se v nich totiž nachází spirituální rozměr, který jakoukoli výstavu zahrne tajemným oparem.
Výše uvedený dojem je v tomto případě akcentován tím, že na místě, kde byl kdysi s největší pravděpodobností oltářní obraz, visí akryl Martina Šárovce Madona. Dílo v sobě mísí dva protichůdné malířské postupy, konkrétnost sakrálního umění a abstraktní modernistický přístup symbolismu, kubismu či expresionismu. Hlava světice ozdobená zlatavou aurou je zřetelná a její rysy připomínají výrazem spíš modelku na titulní straně společenského časopisu než cudnou světici.
Martin Šárovec: Madona.
Tělo i s figurou jezulátka však malíř rozprostřel do abstraktních barevných ploch, takže z dálky to vypadá, jako kdyby se uťatá hlava vznášela nad vodním oparem. S tímto dílem však kontrastuje o kousek vedle visící obraz německého tvůrce Joachima Elzmanna pojmenovaný prostě O. Bílá verzálka písmene o je totiž zavěšena v těžišti obrazu a horizontálně ji protíná úzká linie. Tento pomyslný zápas dvou tvarů (kruhu a úsečky) se odehrává na podkladě barevných rovnoběžek. Najednou se z téměř spirituálního prostředí dostáváme do hypermoderního geometrického vyjádření.
Expozice konfrontuje dva mikrosvěty. Duchovní, jenž lze vidět třeba v pracích Josefa Zlamala (Dance Macabre, Tanec), které na kontrastu černé a bílé rozehrávají téměř dűrrerovské hororové divadlo, nebo leptu Míly Fürstové Les I. Ta si v rudém šerosvitu hraje se stínohrou, kterou vytvářejí stromy, skrz jejichž větve dopadá na zem světlo. Konkrétní svět plný absurdních situací zastupuje olej Bílý pták ukrajinského malíře žijícího v Kanadě Romana Zuzuka. Na tváři dívky stojí opeřenec s mužskou hlavou a líbá se s ní. Imaginaci na pokraji surrealismu a naivismu podtrhuje kontrast žlutých šatů dívky a modrého okolí.
I když je expozice postavena na protikladech, neměli bychom zapomenout, že jejich současná jednota i boj vytvářejí tu pravou harmonii.