Článek
Jak Kunderu přijímali ve frankofonním prostředí?
Vždy to jasně odráželo dobové diskuse, které byly relevantní pro francouzskou či belgickou politickou a kulturní situaci, stejně jako je tomu v případě reakcí českých. V době Kunderova příchodu do Francie v roce 1975 se francouzští intelektuálové stále ještě vyrovnávali s revolučními událostmi svého května 1968, po kterém následovala politicky nejradikálnější dekáda poválečné Francie a během které mnoho předních představitelů francouzského kulturního života zaujalo vypjaté levicové postoje.
Jaké byly reakce francouzských intelektuálů na invazi východních vojsk do Československa v roce 1968?
Různé. V některých případech vnímali Francouzi reformní snahy pražského jara s nedůvěrou a kriticky. Šok způsobený invazí do Československa však přispěl k rozchodu některých francouzských i belgických intelektuálů s jejich komunistickými stranami, které odmítly invazi jasně odsoudit. Za vyjádření podpory pro Československo pak byli někteří z francouzské a belgické komunistické strany vyloučeni nebo dobrovolně odešli. Následně se z alternativních pozic někteří aktivně angažovali v sedmdesátých a osmdesátých letech při podpoře československého a obecně východoevropského disentu.
Týká se to i Milana Kundery?
Ano. Fakt, že po svém příchodu do Francie působil nejdříve na univerzitě v Rennes, jejíž filozofická fakulta patří i dnes k silně levicově orientovaným, s historicky silnou komunistickou základnou, není náhodný.
Ráda bych také upozornila na to, že jedna z důležitých kritických analýz francouzského vydání Kunderových vybraných děl v gallimardovské edici Plejáda (2011) pochází právě z pera ve Švýcarsku působícího frankofonního literárního teoretika Jerôma Meizoze.
Proč nedostal Kundera Nobelovu cenu?
Na tuto otázku není jednoduchá odpověď. A myslím, že není nutné se jí příliš zaobírat. Ostatně Lev Nikolajevič Tolstoj, Virginia Woolfová, Franz Kafka, Marcel Proust, Iris Murdochová, Marguerite Durasová a další velcí spisovatelé také Nobelovu cenu za literaturu nedostali, a přesto nikdo nepochybuje o tom, že po sobě zanechali významná literární díla.
Jedním z důvodů, který se objevuje, údajně bylo, že snad mohly akademikům ve Švédsku vadit v jeho knihách příliš explicitně laděné erotické scény.
Soustředit se na zobrazování sexuality v Kunderových dílech by bylo příliš zjednodušující. Mnoho laureátů Nobelovy ceny explicitně laděnými erotickými scénami ve svých dílech nešetřilo a komisi to zjevně od udělení ceny neodradilo. Poukazovat na tuto stránku Kunderovy tvorby by také nebylo nic nového ani originálního. Na jednostranné zobrazování intimního vztahu ženy a muže a na častou schematičnost Kuderových ženských postav reagovala kriticky například již v roce 1968 spisovatelka Zdena Salivarová v povídkovém souboru Pánská jízda.
Jaké argumenty pro neudělení se objevují v odborných kruzích?
Důvody, které mohly vést k neudělení Nobelovy ceny, jsou podle mě velmi komplexní a nedají se jednoduše shrnout. Je také nutné přijmout jistou arbitrárnost této ceny a její často výrazně politický a společenský kontext. Jak už jsem řekla, jednou z Kunderových nevýhod mohla být paradoxně jeho dvojdomost. Profiloval se zároveň jako středoevropský i jako francouzský spisovatel. Toto rozkročení mezi dvěma kulturními tradicemi mohlo v případě Nobelovy ceny jeho kandidaturu znevýhodnit. Za každou Nobelovou cenou za literaturu je dnes často dlouhodobá a systematická práce týmů, které dílo autorky či autora propagují a snaží se je co nejlépe představit členům komise, která o udělení ceny rozhoduje.
Má tedy místo působení autorů na udělení Nobelovy ceny až takový vliv?
Reagovala bych na to malou příhodou. Když ve středu média oficiálně oznámila Kunderovo úmrtí, dostala jsem zprávu od jednoho francouzského kamaráda, který psal, že na nás Čechy myslí, když nám zemřel náš největší žijící spisovatel. Byl překvapený, když jsem reagovala tím, že jsem si myslela, že je to den smutku i pro Francouze…
Myslím, že to ukazuje, že mimo úzký okruh francouzských literárních a kulturních elit zůstává pro mnohé francouzské čtenáře Kundera autorem z té druhé Evropy. Tato dvojdomost je zdrojem jeho síly, ale může být i překážkou.
Nobelova cena za literaturu je určena jen žijícím autorům. Existuje přesto nějaká šance, že by ji mohl Kundera dostat posmrtně?
Aby se tak mohlo stát, komise Nobelovy ceny by musela změnit pravidla. Alfred Nobel trval na tom, aby jeho cena byla udělována žijícím autorům. V kategorii Nobelovy ceny za literaturu tak dosud existuje pouze jediná výjimka. Posmrtně byla v roce 1931 udělena básníku Eriku Karlfeldtovi (1864 až 1931). Výhodou pro něj jistě byla jeho švédská národnost a fakt, že byl součástí akademické komunity, která o Nobelově ceně rozhodovala.
Faktem zůstává, a na to bychom se měli soustředit, že i bez Nobelovy ceny byl od sedmdesátých let dvacátého století Kundera nejvýznamnějším ambasadorem české literatury v zahraničí. Prázdné místo, které po sobě zanechává, bude česká literatura z mnoha důvodů jen těžko zaplňovat.