Produktový design je nádherný obor, který vyžaduje pokoru, říká designér Michal Froněk

O umělecké škole, studentech i profesních začátcích jsme si povídali s profesorem Michalem Froňkem, který vede Ateliér produktového designu. Sám na UMPRUM studoval, přes 20 let učí a společně s kolegou Janem Němečkem připravují studenty na reálný profesní život.

Pro mě je průmyslový design nádherný obor, strašně sofistikovaný, chytrý, technologický, ale zároveň má vysokou estetickou hodnotu. Vždy se mi líbila jeho multidisciplinarita.

Na UMPRUM jsem nastoupil těsně před revolucí, normalizace už byla u konce. Tehdy byl průmyslový design zaostalejší, především vzhledem k nízké konkurenci v rámci RVHP, i když byly výjimky. Pár firem se před rokem 89 dostalo na světovou úroveň, převážně ale ve sklářských nebo art oborech.

Já jsem ale pokukoval, jak to vypadá v cizině, pochopitelně jsem zvažoval i emigraci. Když byla příležitost zúčastnit se soutěže v zahraničí, neváhal jsem.

Ano, byla to doba analogová, ale již se začínalo pracovat v základních CAD programech na počítačích. Teď se modeluje ve virtuální realitě. Stále jsem ale velký milovník kresby a záměrně se nutím, abych občas pracoval i s klasickou technikou. Tuhle dovednost z doby dávno minulé si držím moc rád. Samozřejmě jen okrajově.

Téměř všichni dnes skicujeme na tabletech, mnozí ale již skicují ve VR. Když děláte profesně produktový design, musíte držet prst na tepu. Prostě design je jako žralok, který se musí hýbat, aby dýchal.

Nelze ale tvořit násilně. Buď tu schopnost držet tempo máte, nebo ne. Podívejte se na italského designéra Achillea Castiglioniho. V 90. letech minulého století dělal fantastické věci, jako kdyby mu bylo 20 let.

Se spolužákem Ivanem Dlabačem, který dnes také učí na UMPRUM, v Ateliéru průmyslového designu D1, jsme se společně přihlásili do soutěže firmy Sony Walkman.

Japonská Sony chtěla pro přenosný kazetový přehrávač navrhnout jiný design. Byla to špička na trhu, začínalo se mluvit o CD nosiči a zkoušeli hledat jiné varianty prezentace produktu.

Ivan šel estetickou cestou a navrhl placatou „krabičku“ pro samotný walkman. Já jsem zase tlačil totálně minimalistický produkt, protože se mi líbilo, kdyby kazety z přehrávače vyčuhovaly.

Soutěž jsme sice nevyhráli, ale jako mladí designéři, žijící za železnou oponou, jsme dostali speciální cenu, naše návrhy rozhodně nebyly mainstreamem.

Přebíral ji tehdejší velvyslanec, ale nikdy se k nám nedostala. Brzy přišla revoluce, událo se tolik zlomových věcí, že jsme na ni zapomněli. A pak jsme si šli s Ivanem každý svojí tvůrčí cestou…

Mají jiné dovednosti, možná jsou citlivější, ale velmi talentovaní. Vnímám je pozitivně, mají stejný zápal jako my před lety. Důležité je, aby měli vizi a věděli, proč to dělají, co chtějí přinášet a kam směřují. Nemusí to nikomu říkat, ale měli by to mít v sobě.

Mít cíl vydělat peníze nebo být slavný, to nikam nevede. Produktový design je nádherný obor, ale vyžaduje pokoru.

Ten obor je dnes mnohem složitější. Ve škole je velká diverzita studentů. Někdo je perfektní v marketingu, další je čistý kreativec, jiný naprostý technik.

Není nutné, aby byl student vybaven na všechny možnosti. Na škole má poznat sám sebe a zjistit, kterým směrem v životě jít. I když jsou pochopitelně úkoly, které logicky musí zvládnout všichni.

Ano, máme z toho s Honzou Němečkem velkou radost. Naši absolventi jsou začleněni v oboru téměř z 90 %. Rád některé zmíním.

Třeba Honza Čtvrtník, velký analytik, v současné době pracuje jako designér v německé společnosti Liebherr. Dnes zpracovává u nás v ateliéru doktorát na téma User Interface…

Podívejte se na Lucku Koldovou. Co navrhne, je téměř vždy bestseller, ať už v osvětlení, nebo nábytku. Dále Filip Streit, který se zaměřuje na průmyslový design. Pamatuji, že už na škole kladl velký důraz na technické řešení.

Vizuální a estetickou rovinu obdivuji u tvůrčí dvojice Tereza Lexová a Štěpán Smetana. Jsou to fantastičtí designéři. Aktuálně navrhují například ve Vídni i v Praze výlohy pro značku Hermes.

Možná nevíte, že lisované pivní sklo se nevyrábí v Čechách. Přijde mi to až bizarní, v naší zemi, v pivní kultuře. V ateliéru jsme proto iniciovali nápad vytvořit skleněné půllitry. A protože škola spolupracuje s restaurací Ambiente a sklárnou Bomma, která má vhodnou výrobní technologii, jsme před podpisem smlouvy. Máme z toho velkou radost.

Zajímavá spolupráce možná vznikne z letošních klauzurních prací. Tvořili jsme mobiliář pro Náplavku v Hradci Králové. Budeme se snažit projekt dobře odprezentovat a dosáhnout jeho realizace.

Ano, Honza studoval v ateliéru o tři roky nade mnou a spojila nás Letní škola designu, kterou pořádala společnost Vitra. Workshopy vedly úžasné osobnosti světového designu, třeba Ron Arad, Konstantin Grcic, Denis Santachiara. S Honzou jsme tam fungovali později jako tutoři. Rozuměli jsme si a od té doby, tedy z konce 90. let, jsme pracovní partneři.

V Moravské galerii jsme měli před pár lety výstavu Logika emoce, která ukazovala proměnu našeho designérského studia. Když bych to hodně zjednodušil, tak Honza je ten logik a já ty emoce. Jako kreativec většinou řeším základní koncept až do materiálového řešení, jestli tam bude dýha, zda světlý či tmavší odstín apod.

Jsme ale naprosto sehraní a vzájemně zastupitelní. Doplňujeme se a máme i moudré pravidlo: každý z nás má právo veta, když něco nechce dělat. Říkáme tomu „skvělý pocit z odmítnuté zakázky“, protože nám dává svobodu.

To, že jsem v životě potkal pár jedinečných lidí, a Honza mezi ně patří, považuji za obrovské štěstí.

Je jich více, ale vzpomenu jednoho. S Honzou Němečkem jsme dostali možnost vést na UMPRUM ateliér po skvělém Otakaru Diblíkovi (český designér, významně se podílel na vzhledu dopravních prostředků - pozn. red.), který se na konci života vrátil do Čech a v roce 1999 zde zemřel.

Profesní život měl pestrý. Po ruské invazi roku 1968 emigroval do Itálie a velmi úspěšně působil v milánském studiu Bonetto. Tam navrhl nádhernou ikonickou věc, pouliční veřejný telefon v oranžové barvě. Je ve sbírce Národního technického muzea v Praze. Do školy ho tenkrát přivedl Bořek Šípek, který nás tehdy učil.

Rekonstrukci baru Forbína a navazujeme Parnasem. Není to jen můj projekt, ale týmová práce ateliéru. Máme s Honzou skvělé kolegy, kteří s námi na mnoha projektech pracují.

Parnas je jedna z nejkrásnějších restaurací v Praze. Výhled z ní je fenomenální, na Vltavu a Pražský hrad. Ovšem zmínil bych, že před oknem, které je vyhrazeno pro VIP hosty, se zasadil strom. Takže tímto pozdravuji kolegu, který to navrhl.

Chápu, že strom na ulici má daný rastr, ale je pro mě šokující, že krajinář architekt nevnímá tyto souvislosti a umístil strom přesně do výhledu z okna… prostě nepochopení souvislostí, které se špatně napravují.

Praze podle mě chybí současná světová architektura. Připravuje se Vltavská opera od dánského studia BIG, ale stále je to málo. Mělo by zde být pětkrát více nových staveb.

A bylo by fantastické, kdyby otisk zanechal anglický architekt David Chipperfield. Jsem s jeho ateliérem ve spojení, něco plánujeme, ale nebudu konkrétní. Je ve fázi prvních skic.

Na podzim minulého roku do Prahy zavítal i světoznámý japonský architekt Kengo Kuma. Přednášel na konferenci PULSE 2024 a mohu prozradit, že navrhuje design moravské sklárny Květná, což je neuvěřitelné. Funguji v projektu jako supervizor. Na tyhle spolupráce se upřímně moc těším.