Producentka Šárka Cimbalová: Jsem ženská v mužském světě

Pustím, snažím se dívat úplně na všechny zásadní projekty, co mají premiéru. Musím mít přehled, co se točí. Inspiruje mě to. Za lockdownu jsem proto sledovala hlavně streamovací platformy typu Netflix, HBO. Před Oscary jsem zase zhlédla všechny nominované filmy.

Někdy mě to napadne, pravda. Občas to i vyslovím nahlas. Přece jen se v téhle branži pohybuju desítky let a už mám takzvaně nakoukáno. Dokážu tedy i poznat, co se tvůrcům zrovna nepodařilo.

(směje se) S tímhle obvykle problém nemívám. V naší profesi je pro tyto situace pár vět, u nichž, padnou-li, víte: „Ha, to se nepovedlo.“ K té nejpoužívanější patří: „Ta kamera byla vážně skvělá!“ V tu chvíli víte, že sice kamera byla skvělá, ale ten zbytek se moc nepovedl.

Stále stojí na mém pracovním stole. (směje se) Mám z něj ohromnou radost. Kochám se jím denně. Škoda, že jsme ho nemohli kvůli pandemii patřičně oslavit i s kolegy po předávání cen.

Vynahradila jsem si to až doma. Bydlím blízko pražského Rudolfina, kde se ceny předávaly, měla jsem to kousek. Na počest svého prvního lva jsem otevřela láhev vína. Vypila jsem ji s rodinou.

Vypadá to tak, že? Dělala jsem dvě vysoké školy v rámci Karlovy univerzity. Na pedagogické fakultě jsem studovala hned několik oborů, na filozofické pak filmovou vědu. Přebíhala jsem z přednášky na přednášku a rozhodovala se, co jednou budu dělat. A jak to bývá, o mé profesi vlastně rozhodli kamarádi.

Začátkem 90. let. Jak jsem zmínila, stalo se to díky kamarádům, kteří se v tomhle světě pohybovali. Potřebovali někoho na brigádu v produkci pohádky Žabí princ (1991), kterou dělal Juraj Herz tehdy u nás pro Němce.

Celý štáb byl ale česko-slovenský, dobře jsem do něj zapadla. Po dokončení první vysoké školy jsem nastoupila rovnou do společnosti Etamp Film Production, která vyráběla francouzské filmy u nás, a posléze do Etic Film, která stála za mnohými hollywoodskými projekty realizovanými v Česku.

Byla jsem asistentka produkce. Vodila jsem herce na plac, nosila jsem jim kostýmy, které potřebovali na natáčení, teplé oblečení, když jim byla v době čekání zima. Shrnula bych to tak, že jsem se starala, aby se cítili dobře.

Od začátku mě to strašně bavilo. Všichni na mě byli moc milí. Zas se vrátím k Žabímu princi. Tam jsem pečovala o naše skutečné herecké hvězdy, starou gardu. Pana Jiřího Sováka, Jiřího Líra.

Zůstalo, ovšem má práce pak vypadala jinak. Podobný projekt je zkrátka velkolepý. Kvůli jednomu filmu dorazí do Česka obvykle obrovský štáb. Velké studio klidně vyšle do dané lokality dvě stě lidí. Většinou jde o národnostní mix těch nejlepších, co se v branži pohybují. Skutečná světová filmařská elita, v níž často fungují stereotypy. Němci jsou účetní, umělečtější národy typu Italů či Španělů se starají o kostýmy a masky.

A proč by měl? Ano, emoce do uměleckého světa patří. Ovšem všichni, kteří se na výrobě filmu nebo seriálu podílejí, vědí, že je to hlavně řehole. Práce, která může trvat klidně dvacet hodin denně. Proto jsou na sebe většinou všichni hodní. A já z podstaty věřím, že se dá domluvit s každým. I jako producentka sázím vždy na dohodu.

(směje se) Hlavně v tom nehledejte žádnou sofistikovanou spojitost s herečkou Marlene Dietrichovou. To by bylo úplně zavádějící. Mé myšlenkové pochody šly jinudy. Otec mé dcery měl v 90. letech punkovou kapelu Marlene. Z nostalgie mi přišlo hezké vložit její jméno do názvu nově vznikající firmy.

Čtu a čtu. Dostávám hodně scénářů, které procházím. Hledám mezi nimi ten zajímavý pro nás. V rozhodování je pak klíčové, aby mě příběh zaujal hned při prvním čtení. Musím z něj cítit chemii, která mě vnitřně přesvědčí, že z něj chci udělat film.

Samozřejmě mám i favority. Třeba Marka Epsteina. Má nádherný rukopis, dokáže překrásně, poutavě vyprávět. Napsal pro nás Pohádkáře, Anděla Páně 2 i Šarlatána. Spolu připravujeme i další filmové projekty, například Kouzelníka v mezinárodní koprodukci nebo film Tatar v režii Jiřího Stracha.

Ne, to je jiný námět. O Andělu Páně se ale bavíme s režisérem Jiřím Strachem pravidelně. Scénář ovšem hotový není, stále se píše. Covid naši branži v něčem na rok zastavil. Týká se to také projektů, u nichž jsme si mysleli, že by se rozjet daly. Anděl Páně 3 k nim patří. Nyní hledáme cesty, jak ho dotáhnout až k natáčení.

Je to tak, jsem ženská v mužském světě. Žen producentek mé generace u nás není mnoho, ale věřím, že s přicházející novou generací se začíná blýskat i na více ženské časy.

Já jsem nikdy žádný problém, konfrontaci či šovinistické věci řešit nemusela. Možná jsem měla štěstí na muže, kteří se mi naopak snažili být nápomocní. Mám skvělý tým, kde jsou hlavně muži, a jsem přesvědčená, že si výborně rozumíme a práce každého z nás do sebe zapadá.

Přiznám se, že v některých jsou – alespoň pro mne – muži nepostradatelní. Třeba technici, osvětlovači, kamerová posádka. Tam bych si ženu dokázala představit obtížně. Také věřím, že se ženy a muži skvěle doplňují. Ženy v sobě mají více empatie, mohou tak vnést do projektů trochu jiný pohled. Třeba i proto jsou naše filmy tak úspěšné.