Hlavní obsah

Producent Jiří Konečný: Rumunské filmy mají vztah k realitě

Právo, Věra Míšková

Zlatého medvěda, hlavní cenu filmového festivalu Berlinale, získal v jeho 71. ročníku snímek Babardeală cu bucluc sau porno balamuc, který se do češtiny překládá jako Smolný pich aneb Pitomý porno. Natočil ho rumunský režisér Radu Jude a na jeho vzniku se koprodukčně podílela také česká firma Endorfilm.

Foto: ČTK

Jiří Konečný tvrdí, že našim filmům chybí současná česká identita.

Článek

V Berlíně ho viděla jen porota a online akreditovaní profesionálové, k divákům se dostane ve druhé, veřejné části festivalu, kterou organizátoři naplánovali na červen. Pro Jiřího Konečného z Endorfilmu má však cena stejný význam jako na běžné podobě festivalu.

Není to vaše první spolupráce s Raduem Judem. Podílel jste se už na jeho filmech Aferim, který dostal Stříbrného medvěda za nejlepší režii, i na snímku Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři, který vyhrál Křišťálový glóbus na MFF Karlovy Vary. Jak vaše spolupráce vznikla?

Začalo to jako spolupráce s hlavní producentkou Adou Solomonovou, která má v tuto chvíli už dva Zlaté medvědy. Prvního z roku 2013 za snímek Pozice dítěte. Seznámili jsme se před léty v mezinárodním producentském programu EAVE a spolupracovat začali na Aferimu.

Ada hledala koproducenty a mně se projekt líbil. Pokusil jsem se tedy sehnat část financí a k mému potěšení ji získal od Státního fondu kinematografie. To bylo důležité a odvážné rozhodnutí, protože film se točil v Rumunsku a neměl českou tvůrčí účast s výjimkou obrazové postprodukce, kterou dělali v pražském UPP.

Ale dostal pak Stříbrného medvěda za režii a my byli rádi, že jsme se na něm podíleli. Pak měl úspěch i na karlovarském festivalu, získal v Česku hodně příznivců.

Na tehdy mladého rumunského režiséra jste tedy vsadil a podílel se na jeho dalších úspěšných filmech. Čím vás nejvíc zaujal?

Cítil jsem, že to je perspektivní tvůrce. Měl za sebou filmy v duchu rumunské nové vlny, jejíž úspěšné tažení odstartovala v roce 2007 Zlatá palma a Evropská filmová cena pro film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Ale začal se odklánět a stal se z něj osobitý filmař, který má odvahu formálně experimentovat.

Právě taková odvaha může vést a vede ke Zlatému medvědovi i k dalším cenám. Ohlas jeho filmu byl kontroverzní, někdo se vůči němu vymezuje, ale mnozí ho obdivují. Já osobně jsem nesmírně rád, že filmy, které jsem s Raduem koprodukoval, ve mně rezonovaly osobně. Nacházím v nich vlastní hodnoty i vkus.

Kdy ho uvidí naši diváci?

Rád bych ho ukázal divákům co nejdřív. Je aktuální, dokonce covidový, lidé v něm chodí v rouškách. V každém případě je to jeden z filmů, u nichž okamžitě víte, že se jich chcete zúčastnit. Vůbec jsem neváhal.

Co vlastně znamená minoritní koprodukce kromě toho, že do projektu vložíte peníze, a v čem je důležitá?

Důležitá je kvůli spolupráci v nejširším slova smyslu včetně získávání kontaktů i možností pomoci filmům na festivaly a hledání koprodukčních partnerů pro naše vlastní projekty.

V minulosti byly peníze často jediným podílem, ale dnes už to většinou nestačí. Všichni máme snahu dostat do projektu i své tvůrce, aby to mělo větší logiku. V Polsku už je účast některé hlavní tvůrčí profese dokonce smluvní podmínkou.

Obvykle to funguje na bázi reciprocity, přičemž musím přiznat, že zrovna tento projekt fond sice podpořil, ale vyjádřil určitou nelibost, že se rumunská strana nechová stejně a zdaleka tolik do české kinematografie neinvestuje. Ovšem je třeba přiznat, že česká kinematografie nezískává Zlaté medvědy ani Zlaté palmy.

Čím to je, že Češi ne a Rumuni ano? Všichni známe slavnou větu z filmu Vesničko má, středisková: Senzační film! Rumunskej!, při níž lidé řvali smíchem…

Myslím, že se Rumunům se povedly dvě věci. Jednak dokážou točit filmy, které mají přesný poměr obsahu a formy. Mají vztah k realitě, společnosti, jsou autentické, jejich tvůrci vědí, co chtějí říct. A jsou sdělné. Mají odvahu k jednoduchosti i lokálnosti. Zvolí jedno téma a jenom ho dobře udělají.

A za druhé jsem zjistil něco, co se neříká snadno, ale je to tak. Většina nejdůležitějších festivalů se koná na západ od nás a ten Západ má vůči východním filmům ještě pořád stereotypní očekávání. Rumunská kinematografie je dost naplňuje.

Když se snažíme tomu Západu naopak připodobnit, moc to nefunguje. Jsem z toho někdy trochu otrávený, mám pocit, že za hranice pronikne opravdu jen to očekávané. Ale na druhou stranu olivy také chcete radši španělské než jen nějaké, prodávat svou silnou stránku není nic špatného.

Navíc Rumuni to očekávané zároveň povyšují. Navazují, ale jsou novátorští. My jsme se od kontinuity odpojili až příliš – a tím nemyslím kontinuitu nové vlny, ale mnoha dalších tradic českého filmu. Chybí nám silná současná česká filmová identita.

Související témata:

Výběr článků

Načítám