Článek
Murakamiho milují i Češi a on zase na oplátku naši republiku propaguje, jak může. Zmínka o Praze je i v jeho nejnovějším díle, objemném románu Komturova smrt. Jedna z jeho knih nese název Kafka na pobřeží. Murakami sám je dílem Franze Kafky ovlivněn a v roce 2006 v Praze převzal cenu nesoucí jméno tohoto spisovatele.
Mezi další vlivy, tentokrát neliterární, patří hudba. Haruki Murakami rád pojmenovává své romány po slavných skladbách – Na jih od hranic, na západ od slunce vděčí za svůj titul skladbě South Of The Border od Nata Kinga Colea a jeho průlomový román Norské dřevo dostal svůj název po písni Norwegian Wood od Beatles.
Kromě populární muziky nebo jazzu má ale Murakami velmi rád i klasickou hudbu, viz opět Komturovu smrt. Pro české čtenářstvo je opět potěšujícím faktem, že když v románu Kafka na pobřeží zmínil skladbu Leoše Janáčka, zvýšil se v Japonsku podstatně prodej desek s jeho hudbou.
Haruki Murakami se narodil v roce 1949 v Kjótu. Jeho dědeček byl buddhistický mnich, rodiče vyučovali japonskou literaturu. Vystudoval divadelní vědu, víc ho to ale táhlo zprvu k hudbě, v roce 1974 si otevřel jazzový bar Peter Cat, a později k psaní. V roce 1984 se stal spisovatelem na plný úvazek.
Za novelu Slyš vítr zpívat dostal literární cenu Gunzo pro nadějné autory. Jeho třetí kniha Hon na ovci byla v roce 1982 vyznamenána Nomovou cenou a o tři roky později dostal prestižní Tanizakiho cenu. V roce 1987 v Japonsku vyšel román Norské dřevo, který sice nebyl nijak oceněn, zato se z něj stal bestseller. Jen v jeho rodné zemi se ho prodalo čtyři miliony výtisků.
Zrodil se fenomén Murakami, na jehož každý počin čeká zástup oddaných čtenářů. Jeho věhlas dalece překročil hranice Japonska, snad i díky tomu, že Murakami je autorem spíše evropským.
Sám autor se ostatně před nečekaným výbuchem popularity „ukryl“ ve Spojených státech, kde působil na Princetonské univerzitě. K návratu do Japonska jej přiměl až sebevražedný útok sekty Óm šinrikjó v roce 1995 v tokijském metru.
Při čtení jeho knih se člověk přistihne, že hrdiny nevnímá jako Japonce, ale představuje si je po svém.
K tomu autor do svých románů pravidelně zařazuje odkazy právě na evropské reálie – hudbu, knihy, filmy.
Něčím ale jeho knihy japonské přece jenom jsou. Onou zvláštní melancholií, smutkem a jakousi vyděděností. Jeho postavy se občas uchylují k tomu nejdrastičtějšímu způsobu řešení problémů, k sebevraždě.
Je vlastně s podivem, že si tak obrovskou popularitu získal autor, jehož knížky je třeba číst pečlivě, který používá slova a věty podobně, jako skladatel klasické hudby komponuje svá symfonická díla.
Vyhrál jiný Japonec
V souvislosti s Murakamim se často hovořilo a hovoří o Nobelově ceně za literaturu. Favorizovaným kandidátem byl v letech 2007, 2010 a v roce 2012 se s ním už dopředu počítalo jako s vítězem.
V roce 2017 se v Tokiu setkali nejvěrnější ctitelé Murakamiho díla, tak zvaní harukisté, aby společně sledovali vyhlašování Nobelových cen. Byli si jisti, že tentokrát už to musí vyjít. Nebyli v tom sami, tokijské knihkupectví Kinokuniya bylo o jeho vítězství natolik přesvědčeno, že uspořádalo výstavu jeho románů.
Bohužel, japonské jméno sice ten večer padlo, neznělo ale Haruki Murakami, nýbrž Kazuo Ishiguro. Jde o spisovatele, který se sice v Japonsku narodil, ale píše anglicky a trvale žije ve Velké Británii, kde má i místní občanství.
Harukisté na tuto „křivdu“ zareagovali po svém. Vymysleli úsloví „Podzim v Japonsku ještě nezačal, pokud Murakami zase neprohrál“.
Letos se kolem udílení Nobelovy ceny za literaturu strhl skandál ohledně sexuálního obtěžování, který se týkal manžela členky Švédské akademie Katariny Frostensonové Jeana-Claudea Arnaulta. Ceny se v této kategorii neudělovaly, nicméně švédská akademie vyhlásila něco jako „alternativní nobelovky“ za literaturu.
Do užšího kruhu kandidátů se kromě Neila Gaimana dostal rovněž Haruki Murakami. Na vlastní žádost se ale nominace vzdal, chce se prý soustředit výhradně na psaní. Inu, klasický japonský spisovatelský introvert.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: