Článek
Koncem května otevřel na Jatkách78 v pražských Holešovicích Letní scénu kabaretem POTaLESK a tento týden na ní uvádí premiéru Kaleidoscope. Ve čtvrtek 11. června jde do kin dokumentární film o souboru i rodině Na krev.
Kde jste brali nápady a energii na tak pestrý program během koronavirové pauzy?
Já jsem měl vlastně štěstí v neštěstí, že jsem od ledna procházel zdravotními komplikacemi, byl jsem po operaci, relativně odpočatý a chystal jsem se vrátit k práci. Takže když se 10. března zavřela divadla, hned jsem řekl: Od zítřka děláme tohle a tohle.
Okamžitě jsme odehráli první streamované představení, ke každému jsme dělali živý vstup. Oslovili jsme artisty a herce, aby natáčeli své aktivity z domova, tak vznikl Homework. Od začátku jsem věděl, že chci svoje lidi udržet za každou cenu, ne jako slavný Cirque du Soleil, který propustil ze dne na den 4700 cirkusových umělců.
Volal jsem po Evropě i do Montrealu, aby nám posílali svoje domácí videa. Dva a půl měsíce jsem se doslova nezastavil, ale bylo to nesmírně silné období. Přes všechny aktivity nám však chyběl živý kontakt s publikem.
Proto vznikly výjezdy za diváky #kulturunezastavis?
Inspirovaly nás televizní šoty z Itálie, kde lidi zavření doma zpívali a hráli na balkonech a ostatní se k nim spontánně přidávali. Tak jsme si řekli: Když lidi nemůžou za námi, pojďme my za nimi.
Napřed to směli být pouze dva umělci, proto jsme začali s muzikanty. Pak už jich bylo víc, přibyli herci, artisté, projekce filmů. Hráli jsme na dvorcích, na autech, na vodě. Nejdřív tam, kde jsme to znali, a věděli, že je tam zahrada nebo vnitroblok. Den předem jsme vylepili plakát, co se kdy bude dít. A za večer jsme stihli i šestnáct vystoupení.
Všichni umělci vystupovali v celoobličejových maskách. Proč?
To byl nápad mé ženy, kostýmní návrhářky Kristiny Záveské. Nešlo jen o hygienické opatření, v zakrytí tváře jsme našli hlubší smysl. Oslovili jsme i významné umělce, zpěvačku Kláru Výtiskovou nebo artistu Filipa Zahradnického, vítěze prestižní přehlídky Mondial du Cirque de Demain, ale vtip byl v tom, že nikdo z diváků nevěděl, že to jsou právě oni. Lidé vnímali jen kvalitu a čistotu zpěvu, hry na nástroj, akrobacie. Byla to nesmírně silná zkušenost, viděl jsem umělce, kterým pod maskou tekly slzy. Všem šlo především o to hrát, sdílet s někým to, co umějí nejlíp.
Jaké jste měli na vystoupení ohlasy?
Od diváků fantastické, ale dostával jsem i nenávistné maily, ať jdu dělat něco pořádného, třeba do nemocnice. Ale my jsme už 11. března šili roušky, distribuovali jsme zdravotnický materiál a z vlastních prostředků finančně podporovali ty, kteří to nejvíc potřebovali. V téže době se na sociálních sítích objevila věta: Zkus zavřít knihu, vypnout televizi i hudbu a zjistíš, jestli je pro tebe kultura důležitá.
My se neustále setkávali s tím, že lidi potřebu kultury cítili. Na malých vesnicích se lidé už před koronavirem dostávali ke kulturní nabídce velmi těžko. I proto bude projekt #kulturunezastavis pokračovat dál jako samostatný subjekt. Budeme prostě jezdit dál. Přál bych si, aby se pozice kultury posílila i v politickém povědomí, aby nebyla posledním ministerstvem, které prostě jen na někoho zbude. Kultura má pro společnost velký potenciál a stojí za to ji podporovat. Jinde to zatím chápou víc než u nás.
Rosťa Novák ml. si během karantény ujasnil životní hodnoty.
Co vám tahle vykloubená doba dala?
Především neuvěřitelné stmelila všech padesát pět členů souboru, kteří od 11. března až dosud nesmírně intenzivně pracovali. To, že jsme v omezených možnostech museli hledat způsob fungování, company nakoplo zevnitř. Nikdo z nás nebyl odborníkem na online streamované divadlo, všechno jsme dělali sami, doslova na koleně, učili jsme se za pochodu, s neustálými nervy, jestli to vůbec funguje a naše živé vstupy jdou ven.
Zapojila se celá má rodina a já jsem z toho byl pokaždé naprosto vyšťavený. Nic z toho by nešlo, kdybychom na sebe za deset let existence souboru nebyli absolutně napojení. Proto jsme řešili během čtyřiadvaceti hodin věci, které by nám jindy trvaly měsíc. Za dva a půl měsíce jsme odehráli dvě stě představení a odvysílali dvaadvacet živých vysílání. Překvapila nás jejich sledovanost.
Třeba POTaLESK vidělo naživo padesát osm tisíc lidí, ale do dneška jich je už sto třicet tisíc. Anglická verze Culture Never Stops jde i nyní ven prostřednictvím našich zahraničních partnerů. Zjistili jsme nejen to, že i ve dvou můžeme udělat strašně moc pro lidi zavřené doma, ale že nás to vrátilo ke kořenům vztahu diváka a umělce jakéhokoli žánru.
Pro mě osobně to znamenalo znovu si ujasnit životní hodnoty, vztahy s rodiči i dětmi, na které jsem při všech aktivitách měl paradoxně víc času, poznal jsem charaktery lidí napříč společností. A tím, že jsem žil s rodinou v jihočeských Komářicích, tak jsem si jako městský kluk z Vinohrad konečně našel vztah k přírodě. A objevil jsem i spoustu dalších věcí.
Ve čtvrtek jde do kin film Na krev, který na příběhu vás a vašeho bratra Vítka mapuje osmou generaci loutkářského rodu Kopeckých a fenomén rodiny, kterou představuje i Cirk La Putyka. Jak vznikl?
Když s námi režisér Erik Knopp v roce 2014 otevíral Jatka78, zaujal ho soubor a příběhy lidí uvnitř něho, pak se to zúžilo na nás s bratrem a nakonec vykrystalizovalo téma rodiny. Natočeno bylo šest set hodin filmového materiálu, včetně využití našeho rodinného archivu od roku 1946 do dnešních dnů. Stříhali to osm měsíců.
Ale téma souboru se z filmu nevytratilo, protože zvláště teď, po koronavirové zkušenosti, se rodina a soubor velmi těsně prolínají. Na krev je film pro lidi, kteří o nás už něco vědí, ale věřím, že získá i další diváky. Chceme ho promítat během léta v letních kinech po našich představeních.
Nepřijde vám líto, že se do filmu nedostala i zkušenost z doby koronaviru?
Už při květnové premiéře filmu v Lucerně jsem říkal, že název Na krev získal úplně jiný smysl, protože teď to bylo opravdu na krev. Z koronavirových vystoupení máme natočeno čtyři sta hodin filmového materiálu, který by stál za zpracování, protože tohle je opravdu zlomové období. I když, v La Putyce je skoro každý rok zlomový.
To platí zvláště teď, kdy máte za sebou deset let existence. Co bude dál?
O tom jsme si se souborem teď dva dny usilovně povídali u nás v Komářicích. Ujasňovali jsme si věci, které bychom chtěli dělat. Je to třeba spolupráce s režiséry a tvůrci mimo oblast nového cirku, s osobnostmi, jako je Thomas Ostermeier, Robert Lepage, Krzysztof Warlikowski, Romeo Castellucci. Polovina z nich tu spolupráci odmítla, ani se se mnou nebavili, a druhá půlka má zájem se o spolupráci s námi bavit.
Dalším okruhem je pohled na českou tvorbu, Kafku nebo Havla, očima zahraničních režisérů Daniela Gulka nebo Darcyho Granta. A vedle toho chceme pokračovat v čistě cirkusová linii a také ve výchově nové generace. Momentálně řešíme i otázky vztahu Cirku La Putyky a Jatek78, který se stále víc rozmlžuje, narůstá množství produkcí a skupin, které nespojuje už téměř nic kromě střechy nad hlavou. A i ta je dneska už malá pro zkoušení a hraní tolika subjektů.
Cirk La Putyka nikdy nechtěl hrát na Jatkách jen svoje představení, vždy nám šlo o multižánrové propojení s dalšími soubory. Ale je třeba si vyjasnit řadu otázek, aby nám tu všem bylo dobře.
Může se vám hodit na Firmy.cz: