Principál Cirku La Putyka Rosťa Novák: S novým cirkusem zažívám euforii

Byla to vynikající, i když pro soubor vysilující zkušenost, během šedesáti dnů jsme odehráli pětapadesát představení. Jen na naše vlastní představení přišlo šestnáct a půl tisíce diváků, což je nádherné. Vyzkoušeli jsme si, jaké je hrát ve vlastním prostoru tak, jak si to představujeme.

Už na DAMU nás pedagog a ředitel divadla Drak Josef Krofta vedl k poznání různých vlivů současného divadla. Chtěl, abychom měli přehled o všem, takže první rok jsme strávili v cirkusovém stanu – a představte si, že já jsem se teď po jedenácti letech vrátil do stejného stanu, v němž jsem začínal. Krofta nás vzal na představení souboru Que-CirqQue – a to bylo mé první fascinující divácké setkání s novým cirkusem. Tehdy jsem vrcholově sportoval, věděl jsem, co znamená pracovat fyzicky naplno.

Objevil jsem Cirque du Soleil a pomalu jsem se v tom teoreticky zorientoval. Mezitím jsem absolvoval školu a nastoupil do Divadla Archa, kde jsem měl možnost pokračovat v prolínání žánrů. Ve svém sólovém vystoupení 8 – polib prdel kosům jsem si poprvé vyzkoušel techniku nového cirkusu v podobě skákání na trampolíně. A odtud už vedla cesta ke vzniku La Putyky. Věděl jsem, že nemůžu pokračovat dál v sólových projektech a že jsem na delší dobu vyčerpal své možnosti utáhnout představení, ale protože mě princip nového cirkusu fascinoval, začal jsem hledat lidi do svého vlastního projektu. Trvalo asi dva roky, než se ustálil základ lidí, kteří se podíleli na vzniku La Putyky.

Bylo tu pár lidí, kteří k němu měli blízko, třeba Divadlo Continuo, z něhož vyšli Seiline Vallée a Salvi Salvatore, ale inspiraci jsem hledal v zahraničí. Záhy po uvedení La Putyky jsme začali cestovat a seznamovat se s lidmi, kteří se novým cirkusem zabývají několik let.

Zvali jsme si na workshopy Daniela Gulka, Maksima Komara a další. Před dvěma lety jsme byli přizváni k projektu Lacrimae a já měl možnost vyučovat na cirkusové škole ve Švédsku, ve Finsku jsem byl v cirkusovém centru, také ve Francii, v Austrálii, začal jsem se novému cirkusu věnovat profesionálně. Vzdal jsem své herecké ambice, protože hraní v divadlech se nedalo skloubit s vedením vlastního souboru, ale je pravda, že mi hraní dost chybí.

Je pro mě nejsvobodnější možností uměleckého vyjádření. Tenhle pocit mi nedalo žádné z divadel, ve kterých jsem hrál, ať to bylo Národní, Archa, Ponec, ABC, Celetná nebo Minor, vyzkoušel jsem různé žánry, režiséry i způsoby myšlení, ale nikde jsem nezažil takový pocit svobody jako v případě nového cirkusu, kde při práci zažívám až euforické stavy, ale i jako divák pociťuju emoce, které v divadle normálně neprožívám. Snažím se hledat proč to, co prožívám v novém cirkusu, na českých jevištích nikdy ne úplně funguje.

V novocirkusovém představení člověk nemůže hrát sám na sebe, ale všichni pro všechny. Síla těch věcí spočívá v tom, že nejsou o vlastním egu – jak je to často vidět v činoherním divadle, kde by mnoha lidem moc prospělo, kdyby zkusili jen držet lano, na němž visí život partnera. To, že při představení Lacrimae nebo Galapiat jsou všichni účinkující pořád na scéně, plně koncentrovaní na to, co dělají jejich kolegové, je něco, s čím jsem se v Čechách úplně vždy nepotkal.

Takže Josefu Kroftovi vděčím nejen za to, že mi otevřel dvířka k multižánrovosti, ale i za to, že do mě zasel požadavek preciznosti a kolegiality, protože když tohle v cirkusu nefunguje, tak dojde k průseru. A to, že u toho můžu prožívat emoce od strachu přes naprostou euforii až k poetickým a melancholickým obrazům, a ještě sdělovat příběhy, je pro mě zdroj naplnění. Nevím, jestli tomu tak bude za pět nebo deset let, ale teď si to naplno užívám a hrozně mě baví hledat, zkoumat, trápit se tím, co se dá ještě objevit.

Určitě, a taky je to doufám na našich věcech vidět. Právě mezinárodní spolupráce na projektu Lacrimae mi pomohla ujasnit si, v čem jsme jiní. Třeba v tom, že máme víceméně stále stejný soubor, což ve světě není obvyklé, a i když nedosahujeme takové dokonalosti v provedení jednotlivých čísel jako soubory, které se tím zabývají patnáct či dvacet let, tak to bohatě nahrazuje energie a multifunkční schopnosti našich lidí, kteří jednu chvíli mluví, hned nato zpívají, tančí, skáčou či hrají – a právě v tom vidím českou specifiku. Navíc nejsme zatěžkaní normami, podle nichž se nový cirkus ve světě vyučuje, takže ho děláme svobodně.

U řady zahraničních souborů je představení často sledem perfektních, ale sólových čísel bez výraznějšího vnitřního propojení. Zatímco my tím, že jsme vyšli z divadla, kontext příběhu nebo tématu potřebujeme a hledáme.

Především je moc dobře, že tu Letní Letná vůbec je a že rozšířila povědomí o novém cirkusu. Z pohledu zevnitř je úžasné, že se tu člověk setkává s lidmi z oboru, kteří jsou velmi otevření a vstřícní, nabídnou vám spolupráci i své zkušenosti a nezajímá je, jestli to děláte pět, nebo dvacet let. Nikdo se nebojí konkurence, protože ví, že žádný z nás nemyslí úplně stejně, takže si rádi promluví, zatrénují, předají to nejlepší, co umějí. Pro nás je to obrovská zkušenost a zase něco, co naše divadlo neumí. Kéž by si Praha uvědomila, že vedle více než sedmdesáti divadel by si i nový cirkus zasloužil fungovat celoročně a s větší podporou!

Chtěli bychom zopakovat ChapiteauX, nejlépe už od května, ale do té doby máme v plánu ještě spoustu projektů, především spolupráci s Jirkou Havelkou, sám taky připravuji s La Putykou premiéru. Na příští Letní Letnou se vrátíme s Lacrimae. A taky bychom rádi natočili film o novém cirkusu.