Článek
Nyní jde o závěrečnou ze čtyř povídek čtrnáctičlenného celku, o nichž autorka říká, že vlastně ani povídkami nejsou - spíš autobiografickými vzpomínkami. Přesto se v nich naplno projevují rysy jejího stylu. Soustředění na jednoduché věty zavádějící čtenáře do měněného prostředí, které často určuje i téma příběhu.
Nechybí jisté ponaučení jako v případě otcova shovívavého vztahu k přiznání dcerky, která nemůže spát, protože ji pronásleduje pocit, že ublíží své sestře. „Lidé občas mívají divné myšlenky,“ řekne jí vlídně a klidně poté, co uviděl v její tváři zmatek: „Hezký sen by tě z postele nevyhnal.“ A zlá můra pojednou zmizela.
Někdy je to jediná věta, která tvoří základ zážitků, a to z různých dob. Třeba od chvíle, kdy Munroová jako dívka vnímala přítomnost anglických letců, cvičících se v Kanadě na boje s Němci, nebo při návratu vojáka z té strašné války či zcela současný příběh matky, v němž „nechybělo ani tělo, přiměřeně opotřebované, ale zdatné a neuvěřitelně žádoucí“.
A pojednou nejde ani tak o ukojitelnou vášeň jako o strach pociťovaný k malé dcerce zanechané ve vedlejším vlakovém kupé, které najde po návratu prázdné.
Často je to fantazie dospívajícího člověka, která vede k návratům k určitým zážitkům v době, kdy už jako dospělí hledíme na svět jinýma očima. Nebo vliv smrti blízkého člověka, všechno se změní - avšak žít se musí dál a i tušení vlastního konce je pro spisovatelku jen začátkem budoucího děje.
Vrcholem jsou příběhy, kdy čtenář vnímá očima vyprávějícího cosi, a pohled „z boku“ po chvíli ozřejmí, že se vše událo úplně jinak. A v tu chvíli je na místě dát za pravdu švédské komisi, jejíž tajemník při udělení Nobelovy ceny řekl: „Malí lidé, velké pocity... Jde o mistryni současné povídky.“
Alice Munroová: Drahý život |
---|
Paseka, přeložila Zuzana Mayerová, 280 stran, 299 Kč, e-kniha 149 Kč |