Článek
Pink vyjela na pódium výtahem v pozoruhodném kostýmu, který by se dal popsat jako variace na nacistickou uniformu říznutou gay stylem Freddieho Mercuryho. Naštěstí ale brigadýrku a kabátek brzy odhodila a postupně se svlékla až do plavek, což nebylo bezúčelné. Nešlo jen o předvedení dokonalého těla, zjevně to souviselo s neuvěřitelnými tanečně-artistickými výkony, které zpěvačka předváděla.
Každá písnička měla propracovanou choreografii, zapojovaly se backgroundové zpěvačky i přídavné tanečnice. Chvílemi Pink visela pět metrů nad pódiem na lanech či v síti a prováděla hodně divoké pohyby. To vše by ale bylo k ničemu, kdyby nepřesvědčila kvalitním živým zpěvem a to dokázala. I při náročných tanečních kreacích zpívala naplno a zněla téměř jako CD - žádné mašinky, žádní falešní sobi.
Okouzlující byl akustický set, ve kterém překvapivě došlo i na coververzi Redemption Song (Bob Marley), skvělou One That Got Away s bluesovou náladou a také sociálně-kritickou Dear Mr. President, ve které ryje do svědomí Georgu Bushovi a Dicku Cheneymu. Nezapomněla ani na Family Portrait, jednu z nejdojemnějších písniček v dějinách popu - myšleno bez jakékoliv ironie.
Pink byla na pódiu přesvědčivá, velmi energická, sexy. Vymaňuje se z teenagerských začátků a vytvořila vlastní styl, ve kterém lze najít vlivy Alanis Morissette, Lindy Perry i Janis Joplin. Je to zpěvačka, která už má něco za sebou, ale mnohem více před sebou.