Překladatelka Jitka Jeníková: Arabské znaky se naučíte za pár dnů

Jde vůbec o první irácký román přeložený do češtiny. Volba byla poměrně jasná (v originále vyšla kniha už v roce 2013 - pozn. red.). Saadáwí patří k nejslavnějším současným iráckým autorům. S tímto románem se mimo jiné dostal do užšího výběru prestižní Mezinárodní Man Bookerovy ceny. Vyhrál i její arabskou obdobu, IPAF.

Je to román, který reflektuje události v Iráku po pádu režimu Saddáma Husajna, zachycuje eskalaci sektářského násilí, které dosáhlo absurdních rozměrů. Zároveň pracuje s nadčasovým motivem otázky viny a trestu a zabydluje svůj příběh barvitými postavičkami, vážný tón rozbíjejí absurdní, černohumorné okamžiky. Je to určitě kniha, která stojí za pozornost.

Určitě. Příležitostí překládat beletrii z arabštiny do češtiny je velmi málo. Na překlad předchozího arabského románu Syřana Chálida Chalífy jsem si počkala deset dlouhých let. Naštěstí jsem dlouho dělala na arabistice doktorát, takže jsem z toho úplně nevypadla.

Arabistiku a kulturu islámských zemí na FF UK a Bezpečnostně právní studia na PAČR. Kromě arabštiny jsem měla jako druhý, povinně volitelný jazyk turečtinu. K ní byla alternativou perština.

Ne, nikdy jsem bohužel neuměla turecky natolik, abych mohla z turečtiny překládat. Podle mě je to těžší jazyk než arabština.

Ano, latinka může vypadat jako výhoda k osvojení jazyka, ovšem u mě to neplatí. Arabské znaky navíc nejsou až tak těžké. Naučíte se je za pár dnů, když se jim budete věnovat. Samotný jazyk už je těžší. Arabština zná sice jen tři samohlásky: i, u, a, ale v psané podobě se drtivá většina textů nevokalizuje. Abyste text mohla správně přečíst, musíte slova znát, znát jejich význam, kontext textu.

Pro spoustu slov má totiž jazyk víc významů. Jak říkával pan profesor Veselý, arabština je záludná, jedno slovo může znamenat babičku, rakev i zouvák. Na druhou stranu arabština, její spisovná verze, má nespornou výhodu. Nemění se. Ovládnete-li ji, otevřou se vám texty staré stovky let, přečtete si knihy z celého blízkovýchodního regionu, klidně z 9. století.

Moderní spisovná arabština je téměř stejná. Je to zároveň jazyk úřední, literární, jazyk, kterým se vysílají zprávy, píšou se v něm noviny, je jazyk Koránu, jazyk náboženství. Je to zhruba podobné, jako byste mluvila spisovnou češtinou a nářečím. Dialekt zůstává převážně v mluvené formě. Hovorová arabština, když pomineme dialogy, do literatury teprve proniká.

Jde zhruba o 350 miliónů lidí. Všichni rozumějí spisovné arabštině, odpovídat vám však budou spíše v místním dialektu. Pokud v dané zemi žijete, dialekt postupně pochytíte. Během studia na FF UK si navíc máte možnost dialekty osahat – my se učili egyptský.

Tahle otázka padá často a popravdě se mi na ni těžko hledá jen jedna odpověď. Líbilo se mi písmo, jazyk, architektura, hudba. V sedmnácti letech jsem se rozhodla, že tohle chci dělat. V maturitním ročníku jsem pak jezdila z Nymburka, odkud pocházím, do Prahy, do jazykové školy na arabštinu.

Byli hlavně přesvědčení, že u arabštiny nevydržím, že mě to přejde. Před tím jsem chtěla dělat kdeco: francouzštinu, psychologii, filmovou režii… Možná měli pak spíš strach, když jsem odjela postupně studovat do Jordánska, Egypta, Turecka, ale myslím, že ten strach byl podobný, jako když jsem jela o pár let dříve na Erasma do Anglie.

A tohle je další otázka, na niž nedokážu popravdě odpovědět. Celé roky se snažím vysvětlovat v nakladatelstvích, s nimiž spolupracuju, že je skvělý nápad vydávat arabské knihy a určitě by to měli dělat. Vybírám ty, které jsou podle mě nejlepší, nejvýraznější, nejpřístupnější a ráda bych je viděla v češtině. Možná to ale dělám blbě… Nakonec tahle má snaha skončila tím, že jsem byla oslovena já nakladatelstvím Akropolis, které hledalo někoho, kdo by jim přeložil román Smrt je dřina Chálida Chalífy.

S příchodem čteček a e-knih je to pro mě o poznání jednodušší. Ale když nebyly tak rozšířené, hodně jsem si objednávala tituly v Libanonu. Mám k tomu krásné vzpomínky, když mi pan přivážel balíček z Bejrútu a moc se nad tím podivoval. Vypadal, jako by se bál, že bouchne. (Smích). Knihy si vozím i z evropských velkoměst: z Paříže, Londýna. A pak jsou tu samozřejmě přátelé, kteří mohou z oblasti něco přivézt nebo poslat.

Zatím si nikdo neodsedl. Párkrát mi někdo zaťukal na rameno, ptal se, co čtu a proč, párkrát to nebylo příjemné.

Moc nás není. Od roku 2000 máme v češtině dostupné jen čtyři romány přeložené z arabštiny, tři jsem dělala já. V současné situaci bohužel platí, že si musí na sebe kniha hlavně vydělat. To bohužel nahrává vydávání „fastfoodových“ titulů, na kterých není v zásadě vůbec nic špatně, nicméně z dlouhodobého hlediska nemají šanci obstát. Jinak máme k dispozici překlady středových arabských textů, výbory povídek, několik básnických sbírek a samozřejmě populárně naučné a odborné tituly. Nicméně jen překlady krásné literatury z arabštiny se uživit opravdu nedá.

Záleží, jaký máte životní standard a kolik musíte vydělat, abyste neskončila pod mostem. Vloni jsem přeložila pět knih, což už na mě bylo opravdu moc. Připravovali jsme k tomu s kolegyní z fakulty Adélou Provazníkovou ukázku z díla mladé egyptské básnířky Nady Šabráwí, která píše básně v egyptském dialektu a v červnu přijela do Prahy na čtení, což mi nakonec zabralo víc času, než jsem čekala, a průběžně už několik let chystám výbor z díla jednoho z největších arabských moderních básníků, Adonise, který by měl vyjít v nakladatelství Fra.

A snadno se vám stane, že se z práce, která je vám i koníčkem, stane obsese a najednou jedete sedm dnů v týdnu, po nocích, vytloukáte klín klínem. Žonglujete v soukromém životě tak, aby vás děti znaly ještě jinak než jako ženu věčně nakloněnou nad klávesnicí. Musím v tomhle směru zmírnit tempo, musím se naučit odmítat projekty, které mě lákají, ale dostanou mě do časové tísně. Zatím mi to moc nejde. (Smích)

Neexistuje. Měla jsem roky, kdy jsem překládala dvě knihy, pak roky, v nichž převažovaly komiksy, bylo jich proto hodně. Záleží i na délce, tématu knihy, autorovi, jazyku.

Za mě vypadá správná linie, která se v seriózních nakladatelstvích drží, následovně: překladatel, redaktor, korektor. Někde se dělá ještě i druhé redakční čtení, protože autorská slepota je skutečná věc a víc očí vždycky víc vidí. Od nich jde kniha k sazeči, vytiskne se, jede se znovu kolečko: překladatel, redaktor, korektor. Každá kniha by se měla tedy číst minimálně dvakrát. A v ideálním světě by redaktor sčítal přeložený text s originálem, což občas nejde. Navíc si dovolím naplno říct, že externě pracující redaktoři a korektoři jsou zoufale špatně placení.

Dá se říci, že cokoli od Egypťana Nagíba Mahfúze (1911-2006, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1988 - pozn. red.), který platí za otce arabského románu. Psal také televizní seriály, povídky. Uměl bravurně popsat sociální realitu světa, v němž žil. V češtině od něj zatím vyšel v roce 1968 jen útlý, ale stále velmi aktuální román Skandál v Káhiře.

Pro mě jsou uprchlíci nešťastní lidé, kteří domovy většinou neopouštějí dobrovolně, někdo nebo něco je z nich vyžene. Násilí, chudoba, víra v lepší život někde jinde, klidně i v cizí zemi. Vypukne-li válka, jako tomu bylo v Sýrii, nemá navíc řada lidí za co bojovat, proti komu? Proti vlastní armádě, když nebyl jednotný vůdce, za něhož byste se postavili? Tohle nebyla Ukrajina, kde je zlo jasné, kde víme, že agresor je Rusko a Ukrajinci jsou ti, kdo brání svou zemi. Syřané zabíjeli vlastní lidi, Syřany. Tvrdit, že by člověk v takové situaci také neutíkal, je podle mě krátkozraké.

Nijak výrazně. Najdeme tu, stejně jako u nás, romantické příběhy, detektivky, thrillery, společenské romány i experimentální kousky. A já doufám, že si jich český čtenář bude moct do budoucna přečíst stále víc a víc.