Článek
Čím vám byla blízká právě próza Rozhoupaný dech Herty Müllerové?
Vždycky si vybírám texty, které mě nějakým způsobem posunou dál v přemýšlení o literatuře. U Herty Müllerové se mi líbí jazyk. Kontroverzní využití poetického jazyka k tématům, která jsou nesmírně drsná a tragická. V tomto případě situace sedmnáctiletého kluka, který se ocitne v gulagu. Takový překlad je hezká práce, protože je těžká. Nešlo o doslovný překlad, musela jsem volit takovou češtinu, aby ve fantazii a představách čtenáře vyvolávala asociace, jaké vyvolává výchozí jazyk, němčina. A aby všechny neologismy a metafory a odkazy a vykloubení a aluze působily přirozeně.
Já překládáním odpočívám od svého vlastního psaní. Možná to zní podivně, ale při překladu už se pracuje s něčím, co je. Když ovšem musíte stát nad tím prázdnem a dát dohromady knihu, aby měla smysl, tak to je strašná práce. Pro obojí ale platí, že kdybych při té práci ztratila posedlost, tak toho nechám. Možná si naivně myslím, že ta energie posedlosti je v tom pak znát. Aspoň to tak cítím u autorů, které mám ráda. V jejich textech je to cítit, za svou literaturu ručí svým životem.
A jak se překládá taková poetická výpověď, mám na mysli třeba personifikaci, kdy předměty, s nimiž chlapec v táboře pracoval, pro něj znamenaly daleko víc než jen „neživý“ materiál?
Zvláštnost byla v tom, že jsem si musela zažít nejen text, ale „dech“ toho textu. U některých knih si člověk může dát pauzu nebo dělat i něco jiného současně. Na Rozhoupaný dech jsem se musela soustředit, vyčlenit si čas, do vět se ponořit, mysl nezatěžovat ničím jiným.
Práce s jazykem mi připomínala používání pinzety. Líbí se mi jednoduchý a přitom chirurgicky přesný a lyrický jazyk, kterým popisuje paradoxně těžké téma totality. A přitom jí to literární vědci a kritici zpočátku vyčítali. Zažila jsem minulý rok dva extrémy: u Stavaričova textu Mrtvorozená bylo nutné text překládat z nadhledu, u Rozhoupaného dechu se naopak nadechnout a ponořit, zakutat se do vět jako do podzemí.
Kam řadíte tuto knihu v kontextu díla nositelky Nobelovy ceny?
Mám raději prózu Herztier, kterou nyní překládám. Müllerová otevírá vrátka nepříjemným tématům jako v Rozhoupaném dechu, kdy se Němec vyrostlý v Rumunsku po skončení války dostane do pracovního tábora v Rusku. Nejde však o politické kontexty, ale o pocit člověka, který bude vždycky vykořeněný, mimo společnost. Hlavní hrdina je homosexuál. Celý život žije ve strachu a napětí, že si musí dávat neustále pozor.
Mám pocit, že autorka nedořekla všechno. Projevuje se to i v jejím neustálém kroužení kolem jednoho tématu, což se mimochodem objevuje u většiny mých oblíbených autorů. Oni oddalují moment, místo, kde ta tříska vězí. Vzpomenu si při tom vždycky na Prima Leviho, který když už se rozhodl, že řekne všechno, nakonec se zabil.
I jí jde o život…
U Müllerové je její jazyk i vyprávění nejen literatura, ale sebezáchovný přístup. Není jen autorka, ale také člověk, který tím vším, o čem píše, prošel. Mám pocit, že si vezme základ toho, co prožila sama, a pokaždé jako by brnkla otevřeným zavíracím špendlíkem o živé maso. Přitom neodkryla vše, co zažila v Rumunsku.
Není to účelové pátrání v sobě, naopak, člověk při tom spíš od sebe utíká, pozoruje se vlastně z odstupu. Ale to, co je těžké a složité, je přece i to skutečně prožité. Podařilo se jí vytvořit nový jazyk adekvátní pocitům sedmnáctiletého kluka a stvořit modelovou situaci, se kterou se setkáváme neustále. Když je člověk „jiný“, musí si dát velký pozor vůči většinové společnosti, která ho jinak zadupe.
