Článek
Je pravda, že Sen noci svatojánské byl vaším úplně prvním shakespearovským překladem?
Byl to můj první Shakespeare. Předtím jsem už přeložil pár divadelních her, ale byly to dosud nepřeložené hry současných autorů, jako třeba Shafferův Amadeus. K překladu Snu mě v roce 1983 vybídl režisér Karel Kříž, s nímž jsem spolupracoval na české premiéře Amadea v Městských divadlech pražských.
Kdyby k té nabídce tenkrát nedošlo, překládal byste vůbec Shakespeara?
Ta nabídka byla nečekaná, a říkám upřímně, že nebýt jí, pravděpodobně bych Shakespeara překládat nezačal. Samozřejmě že na takové náhody musí být člověk připraven, nicméně nebylo to lehké. Už proto, že Sen noci svatojánské je velmi složitý text a jeho české překlady nejsou špatné. Já vyrůstal na Saudkovi, znal jsem překlad Aloise Bejblíka, takže jsem si nebyl jistý, jestli do toho vůbec mám jít. Zadání znělo vytvořit moderního Shakespeara, který by ale zůstal Shakespearem se vším všudy. Teprve když jsme o tom začali s režisérem Křížem mluvit a on mě vtáhl do své představy o interpretaci, zkusil jsem si text pro sebe skicovat. A najednou jsem zjistil, že spousta věcí v originálu zní jinak než v překladech, které jsem znal, a to mě zaujalo natolik, že už jsem od toho neodešel.
Sen noci svatojánské je velmi komplikovaná hra. Je pro překladatele, který se poprvé noří do Shakespeara, dobré, když hned první text je tak náročný?
Pro mě to bylo požehnáním, a to hned ze dvou důvodů. Jednak jsem tíhl ke komediím, takže je dobře, že jsem s nimi začal, a pak bylo dobré, že to byly rané komedie – mou druhou přeloženou hrou byla Marná lásky snaha, která časově těsně předchází Snu, čímž jsem vlastně respektoval časovou souslednost vzniku Shakespearových her. A tím, jak jsem v překládání postupoval, se mi otevíraly další a další dveře a bohatší souvislosti. I poslední hra mi osvětlila třeba něco o té první. Je to nekonečně dobrodružný proces.
Jak jste se napoprvé popral s náročností Snu noci svatojánské?
Byl to křest ohněm, trýzeň i radost ve chvíli, když už jsem věděl, že si za tím překladem mohu stát. Ale časem jsem si uvědomil, že každá hra přede mě staví nové a nečekané problémy. Postupně jsem se naučil řemeslo. V prvním překladu jsem ještě dost experimentoval s blankversem, můj překladatelský vývoj šel cestou postupného ukázňování se.
V čem je Sen noci svatojánské specifický?
Je to magická hra. Tři skupiny postav – milence, řemeslníky a nadpřirozené bytosti – propojil Shakespeare tak geniálně, že z toho spojení vyrůstá čtvrtá dimenze, kterou pojmenuje až konkrétní inscenace. Sen noci svatojánské je doslova divadelní alchymií, kdy se jednotlivé látky vzájemným působením destruují a přeměňují v jinou podstatu. A toto přepodstatnění ho činí jedinečným.
I samotné postavy prožívají neustálou proměnu. Klubko se mění v osla, milenci se hned milují, hned zase nenávidí, je to jedna velká a permanentní proměna. To je samo o sobě zajímavá metafora, stejně jako vzájemné zrcadlení postav.
V neposlední řadě je to komedie, která začíná rozsudkem smrti. Shakespearovy komedie často obestírají temné stíny, ale málokde je jich tolik jako právě ve Snu noci svatojánské, kde uprostřed čarovné letní noci předestírá Titanie ve svém monologu divákům obraz konce světa. A navíc, jak říká v samém závěru Puk, možná to celé byl jen přelud a sen.
Platí, že když přeložíte jednoho Shakespeara, už vám to nedá a musíte pokračovat?
Je to tak. Alespoň pro mě to byla droga. Se vším všudy, tedy i s abstinenčními příznaky, které se dostavily poté, co jsem v roce 2011 dokončil překlad jeho díla.
Kdy jste si předsevzal, že přeložíte celého Shakespeara?
Tu myšlenku mi vnukl dotaz jednoho kritika na tiskové konferenci: A co kdybyste to přeložil celé? Tehdy jsem ji odbyl mávnutím ruky, ale vrátila se mi zhruba v době, kdy jsem měl za sebou překlad pětadvacáté hry. Po roce 2000 mě ta možnost začala opravdu zajímat. Ono to už nešlo zastavit. I když jsem neměl konkrétní divadelní objednávky, překládal jsem si hry pro sebe.
Jenže přeložit celého Shakespeara vyžaduje trpělivost a soustředěnost, kdy nemůžete vzít jiný překlad, ani se věnovat věcem, které by člověk chtěl sám napsat. Je to ale velká výzva, které se těžko odolává. A i když to může být vnímáno i jako jistá snaha se prosadit, anebo projev mé pýchy, mohu opravdu s klidným svědomím říct, že tomu tak nebylo.
Pro mě bylo a stále je nejdůležitější, že hry v mém překladu se hrají, že si lidi kupují a čtou jejich knižní vydání. To je to, co mě těší. Že to žije.
Kromě překládání se věnujete i popularizaci Shakespearova díla. Proč to děláte?
Protože mně to přináší radost. Shakespearovských přednášek mám dvacet třicet do roka, na každé je sto, dvě stě i tři sta diváků, dohromady tvoří široký okruh lidí. Mluvím o Shakespearovi v knihovnách, školách, dokonce i v kostelích.
Popularizace není nic, zač by se jakýkoli vědec měl stydět. Moc mě potěšil bývalý předseda Akademie věd Jiří Drahoš, když mi řekl, že popularizovat vědu je nesmírně těžké a málokdo to umí. Já jsem do hloubi duše přesvědčený, že v humanitárních oborech je tento přenos na publikum nesmírně důležitý. A i když mi to mnozí mohou mít za zlé, já ani své studie nepíšu pro uzavřený okruh odborníků, ale tak, aby byly přístupné širokému okruhu čtenářů.
Popularizační přednášky pokládám za organickou součást své práce, která mi navíc přináší přehled o tom, kolik je mezi obyčejnými lidmi tvůrčí energie a zájmu. Platí to i o často zatracovaném mládí. Když jsem nedávno odcházel z jednoho pořadu, tuším o Kupci benátském, zaslechl jsem, jak jeden osmnáctiletý kluk říká druhému: Ty vole, já si to asi přečtu.
To je ta radost.