Článek
Alžbětinské Vánoce měly dost odlišnou podobu od katolické oslavy narozeného Ježíška, blížily se spíše římským saturnáliím...
Protestanti zrušili většinu katolických svátků, z původních sta jich zbylo dvacet sedm. Ale Vánoce i Velikonoce samozřejmě ponechali. Nicméně ke katolickému Ježíškovi měly alžbětinské Vánoce daleko.
Karnevalovým principem obrácení společenské hierarchie naruby, zavedením postavy Krále neřádu a dalšími prvky opravdu připomínají římské saturnálie. Ale stále je tam přítomný prvek narození Krista, Mesiáše, tedy i výraz naděje.
Vánoce jsou popisovány jako svátky štědrosti, hojnosti, lásky a pohostinnosti. Znamená to, že se rozdávaly i dárky?
Na takzvaný Boxing Day 26. prosince, jehož tradice trvá dodnes, se dávaly dárky především služebnictvu a chudým. Na Nový rok se zase nosily dárky soudcům, starostovi nebo radním, abyste si zajistili jejich přízeň. Akcent kladený na hojnost a štědrost měl rozměr sociální, rozměr sounáležitosti s těmi, kterým nebylo tolik přáno, což byl krásný solidární prvek.
Jedlo se či pilo něco speciálního?
K oslavám patřilo především vánoční pivo, které roznášely dívky ve velkých mísách, v nichž plavala pečená jablka. Nejdražším dárkem byl pomeranč prošpikovaný hřebíčkem či jiným vzácným kořením.
Nejsem si jist, od kdy vstoupila do hry krůta anebo známý vánoční puding. Ale první záznamy vánočního menu hovoří o tom, že údajně na stole Jindřicha VIII. vystřídala krůta tradiční anglickou pečeni, labutě, pávy a jeřáby.
Najdeme i v Shakespearových hrách stopu Vánoc? Napadá mě jen komedie Večer tříkrálový neboli Dvanáctá noc.
Správně, to je jediná zmínka o Vánocích. A nikoli náhodou je to právě ona dvanáctá noc vánočního cyklu, tedy svátek Tří králů 6. ledna, Epifanie neboli Zjevení Páně, kdy králové přicházejí uctít novorozeného Ježíše Krista. Tento den byl vnímán jako oslava světla vítězícího nad temnotou, což může mít význam jak křesťanský, tak i jako připomínka zimního slunovratu.
Královna Alžběta I., která měla jako osobní heslo větu Post tenebras spero lucem (Po temnotách doufám ve světlo, pozn. aut.), slavila tento svátek velmi okázalým způsobem. V bílé róbě procházela špalírem rovněž bíle oděných dvořanů v Palace of Whitehall, což byl de facto bílý dům, kaple na mši. A odpoledne následovala světská veselice, v níž vítězil onen svět obrácený naruby, producírovali se šašci anebo se hrál Shakespearův Večer tříkrálový, který je právě o tom.
Je zásadní rozdíl mezi vnímáním vánočních svátků tehdy a teď?
Vánoce se symbolikou narození dítěte mají velký smysl, protože narození dítěte je vždycky radostnou událostí. Zvláště když jde o narození Božího syna, s nímž je spojována naděje na vykoupení lidstva. To podle mě rezonuje i v lidech, kteří nemají náboženské smýšlení.
Zakazovat nebo omezovat oslavu Vánoc je jedna z nejhloupějších věcí, které se lze dopustit. To dobře věděla i královna Alžběta I., která by na Vánoce nikdy nesáhla. Až Oliver Cromwell zrušil Vánoce a zaplatil za to velkou cenu. Ztratil podporu lidí, bez níž nemohl jeho režim existovat.
A ještě jedna věc na závěr. V oslavě Vánoc, ať už katolických, nebo protestantských, vždycky hrála velkou roli hudba a hudebníci, protože hudba je natolik harmonizující prvek lidské kultury, že překračuje náboženské hranice.
Ostatně nejslavnější hudebník alžbětinské doby, William Byrd, byl katolík, nicméně jako o století později protestantský Johann Sebastian Bach nebo Georg Friedrich Händel velebil narození Božího syna se stejnou vroucností.
Co pro vás dokončení knihy Shakespearova Anglie. Portrét doby znamenalo?
Finále knihy bylo dramatické, protože jsem se jí do poslední chvíle pokoušel dát tvar. Toho nabyla až měsíc před odevzdáním, a to hlavně proto, že témata jednotlivých kapitol se prostupují. Život nemá formu, ale když o něm píšete knihu, tak mu ji musíte dát.
První kapitola se jmenuje Lidé a společnost, druhá Každodenní život, která ale také vypovídá o lidech, protože ti jsou podstatou každodenního života. Další kapitola, Imaginace, mentalita, řeč, pak sleduje imaginaci skrze náboženství, politiku, historii, alchymii, lásku, smrt i moc slova. Jistěže nejtěžší bylo knihu napsat, ale i dolaďování, co kam patří, bylo nesmírně důležité.
Martin Hilský věnoval popularizaci Shakespeara a jeho doby více úsilí než kdokoli jiný.
Jaké máte na knihu reakce?
Ohlasy jsou vesměs dobré. Ojedinělá kritika směřovala ke čtvrté kapitole nazvané Kdo byl kdo, což je lexikon osobností, o nichž je v knize řeč. Některé hlasy zpochybňovaly nutnost takového textu v době velké dostupnosti informací. Ale to nejsou portréty, které lze najít na Googlu, Wikipedii nebo v encyklopediích. Jsou přizpůsobeny tvaru a výpovědi této knihy o příbězích lidí, společnosti a o jejich mentalitě.
Potěšilo vás ocenění Magnesia Litera?
Velice, protože o něm rozhoduje stopadesátičlenná porota, a to je široké spektrum zájmů a názorů, takže přesvědčit většinu z nich je úžasné. Vážím si i Ceny Josefa Hlávky, kde mě zaujala věta z laudacia Ivany Čornejové, že Martin Hilský není historik, a to je dobře. Takové hodnocení od historičky potěší.
Má kniha sice není jen historická, ale i sociologická, religionistická, politická či ekonomická, ale zejména první část o anglické reformaci historická je. Nečekal jsem, že bude mít takový ohlas. Chtěl jsem, aby byla čtivá pro širokou veřejnost, zároveň nešla do laciné polohy, ale zachovala si seriózní tón.
Která část pro vás byla nejnáročnější?
Především pojednání o reformaci, protože na něm velmi záleží. Skrze reformaci pochopíte Anglii. Mimochodem, i když katolíci tam byli zrovnoprávněni už v roce 1820, až po roce 2000 může podle zákona panovník nebo panovnice mít za chotě katolíka nebo katoličku, ale sám nesmí být katolického vyznání.
Takže reformace a vztah protestantů a katolíků je téma, které prolíná podstatnou částí nejen mé knihy, ale i britské společnosti a národní mentality. Zároveň je mottem knihy i myšlenka, že jakýkoli extremismus a fanatismus, ať už katolický, nebo protestantský, je škodlivý.
Psaní takové olbřímí knihy mi připadá jako nekonečný proces. Musí být obtížné říci si v určitý moment: Už dost bádání a musím to napsat.
Přesně tak. Úspěch té knihy souvisí se šíří jejího záběru. Vážím si knihy Aloise Bejblíka Shakespearův svět z roku 1979, ale ta se věnovala převážně divadlu, kdežto mně šlo o to zachytit život v jeho rozmanité podobě. A taková kniha tu nebyla.
Dokonce i v Británii, kde existuje mnoho podobných knih, se většinou specializují na jednotlivé aspekty, ať už je to každodenní život nebo umění. Ale je mi jasné, že má kniha není žádným závěrečným slovem, je to work in progress, pohled z hlediska daného okamžiku, psaný s jistou subjektivitou.
Vaše kniha Shakespeare a jeviště svět sledovala dobu optikou Shakespearova díla, tato publikace jde opačným směrem. Který pohled je pro vás zajímavější?
Mé srdce samozřejmě lne k Shakespearovi a jeho dílu, ale nemohu říci, že by jeden nebo druhý pohled byl zajímavější. Oba se doplňují. A detailní pohled na dobu mně zpětně osvětluje některá místa v Shakespearově díle, o nichž bych dnes psal asi trochu jinak.
Týká se to třeba Shylocka z Kupce benátského a postavení Židů v reformaci už od dob Jindřicha VIII., což je téma na pojednání přesahující rozměr tohoto rozhovoru. Podobně je tomu i v případě Shakespearova Julia Caesara a témat revoluce, republikánství či mučednictví, jež opět velmi rezonují s politickými praktikami té doby.
A třeba krocení Kateřiny Petruchiem ve Zkrocení zlé ženy souvisí úzce s praktikami krocení ptáků, ale i vzpurných žen v alžbětinské době. I pohled na tuto dobu z hlediska genderu, práva mužů a žen, je vzrušujícím tématem.
Při čtení vaší knihy člověk nabude dojmu, že Shakespearova doba byla velmi drsná.
To opravdu byla. Na rozdíl od naší doby se lidé nejen rodili, ale i umírali doma, smrt byla běžnou součástí života. A nejen přirozená, ale hlavně ta násilná. Hrůzná je třeba surovost poprav za velezradu, kdy nešlo jen o usmrcení, ale o totální útok na lidskou důstojnost posmrtným čtvrcením, vykucháním, vykastrováním a narážením hlav na kůl. A tomu lidé přihlíželi a namáčeli si kapesníky v krvi obětí.
Nebo krutost medvědích i kohoutích zápasů, kdy lidé s nadšením sledovali, jak se zvířata navzájem roztrhají. A teď s tím porovnejte, kolik vycizelované jemnosti je v renesanční poezii. Jak to jde s tou brutalitou dohromady?