Článek
Proč vlastně dnes znovu překládat Christiana Morgensterna?
Odpovědí se snaží být právě ten náš překlad. Pokud čtenáře baví, zaujme, někam pošoupne, něco mu objeví. Pro znalé předchozích překladů platí to samé, tedy jestli jim ukáže Morgensterna nově, ostřeji nasvíceného. Pokud jde o naši vnitřní motivaci, v základě je to aplikace motta původních Šibeničních písní, citátu z Nietzscheho Zarathustry: V opravdovém muži je ukryto dítě, to dítě si chce hrát.
Jestliže se dítě posadí na pískoviště, může stvořit hrady, planetu Mars, cokoli. Jestliže se člověk posadí k Morgensternovi, může si začít hrát s ním – zkrátka objevuje jeho svět a překlad je nejlepší způsob, jak ten svět poznat.
S Morgensternem cítím osobní blízkost, mám pocit, že se s ním pohybuju i ve svém světě. Přeložit ho, to je pro mě stejné, jako vyslovit, co je ve mně. A doufáme, že podobný zážitek bude mít i čtenář.
Který aspekt Morgensternovy tvorby pro vás byl nejdůležitější?
Chtěli jsme se soustředit na tu stránku Morgensterna, jež souvisí s atmosférou soumraku, noci, svítání, času, kdy vládu nad světem přebírá jakýsi hlubší, pohádkový prasvět, který může být nebezpečný.
Je to svět, který se nám možná tak trochu posmívá, do kterého se podle Morgensternovy předmluvy k Šibeničním písním můžeme dostat, jen pustíme-li se radikálním způsobem světa vezdejšího, to jest coby šibeničníci.
Morgenstern bývá pro svou nespoutanou fantazijnost často spojován s dětmi, lidé mají tendenci brát jej téměř za rozpustilého autora pro děti. Proti tomu naším výběrem básní i způsobem ilustrací revoltujeme.
Je nám básníkem, jenž umně zapojuje do tvorby dítě v nás dospělých. Děti mohou naopak ocenit, že je Morgenstern bere za dospělým rovné, nešišlá na ně, ví, že děti zavádí fantazie i na nebezpečná místa. Mohl by být pro děti branou do poezie, která je víc než – žába leze do bezu, já tam za ní polezu. Aby to neznělo přemoudřele, často jde o básně čistě a bezstarostně praštěné, skotačivé.
Jak celý ten nápad vůbec vznikl?
V hospodě, a je to legrační analogie k původním Šibeničním písním, které Morgenstern psal pro zábavu hospodských kamarádů. Jana přinesla k pivu výbor Morgenstern v Čechách, v němž jsou ukázky různých překladů, a řekli jsme si, že také zkusíme poměřit síly. A záhy jsme to překlopili do ambice udělat knížku.
Přizvali jsme kamarádku Karolinu Žitnou, ilustrátorku, která maluje na pomezí dětskosti a čehosi hrozivého. Ostatně dětské hrůzy ze světa jsou podceňovány, dětství samo sebe prožívá i temně.
Pak jsme pracovali a pracovali. Každý si vždycky řekl, co chce překládat, výsledek jsme si vzájemně komentovali a museli jsme s ním být oba spokojení. Často v překladu od jednoho z nás je verš či dva či nápad od toho druhého.
V čem jsou vaše přebásnění jiná než dřívější texty Josefa Hiršala, Vladimíra Holana či Ivana Wernische?
Oba známe kompletního Hiršala, Holanův překlad sbírky Palmstrom, Bondyho překlad Šibeničních písní, nesoustavně překlady Emanuela Frynty a jiných. Wernischovy překlady jsme neznali.
Spíše jsme se ale snažili ty ostatní verze nevyhledávat, případně zapomínat. Ono to často svádí k umělému vytváření svých unikátních překladů. Zbytečně.
Například jeden verš a navazující rým mám úplně stejný jako Hiršal, jednoduše proto, že ten rým tam v češtině sám vznikne prostým doslovným překladem. Snažil jsem se najít jiné řešení, ale pak jsem si řekl, že tohle řešení je v češtině přirozené.
Hiršala bereme jako toho, s kým budeme poměřováni. On je etalon Morgensterna v Česku. Jeho překlady však poměrně často smysl básně proti originálu zatemňují, zamlžují. My volíme opačnou cestu. Samozřejmě se snažíme být věrní, ale v porovnání s Hiršalem smysl spíše exponujeme, projasňujeme. Nejsme, doufám, nikde nesrozumitelní. Náš výbor obsahuje i několik básní, jejichž překlad Hiršal nezveřejnil.
Nelimitovalo vás, že nejste ani profesionální překladatelé, ani publikující básníci?
Ono to platí jen částečně. Jana přednáší na translatologii a má nastudovanou teorii překladu. Také jsme se rádi nechali cepovat Radkem Malým a Pavlem Novotným, kteří jsou profesionální germanisté i básníci. Jsme jim vděčni.
Za sebe nezastírám, že současný překladatelský úzus záměrně popichuju, zkouším jeho trpělivost, a počítám s tím, že ze strany akademiků mohou být námitky.
Ovšem Morgenstern je i rebelií vůči akademismu, vůči představě, že jen takovéto postupy a témata jsou vhodné. Přistoupit na současný úzus, že překlad má být takový, aby každý viděl, že to byl Němec a že žil před sto dvaceti lety, odmítám úmyslně. Považoval bych to za dokonale antimorgensternovské.
Náš Morgenstern je Čech a smyslem našeho překladu je otevřít pro tuzemské čtenáře celý jeho svět, ne oprášit muzejní exponát. Ten překlad nechce přenášet čtenáře někam, kde by se mohl klanět ostatkům, naopak se snaží básníka přenést k nám. Neukazujeme, jak básník tenkrát, ale jak by čtenář mohl dnes. Zároveň se ovšem snažíme neexhibovat a být věrní originálu.
Co tedy může podle vás dát Christian Morgenstern současnému čtenáři?
To, co mohl dát a bude moci dát vždy. Lidé se nemění. Stále máme tendenci stahovat se do ulit, kostnatět, konformnět, pohodlnět, brát vážně, co se brát vážně nemá, nemusí, a naopak brát nevážně, co bychom vážně brát měli: hru, nesamozřejmost „daného“, nejistotu, veselí, hravost.
Morgenstern nevyzývá k dětinskosti, infantilitě. Obrací se na moudré, opravdové dítě v nás, které zná i strach a smutek. Připomíná nám, že hravost není jen sluníčková, poetizující, ale má i své půlnoční, šibeniční stránky a stíny.
Vyzývá k jisté dětské zvídavosti, otevřenosti všemu, zároveň však učí ji odlišovat od dětinskosti, která není otevřená, která jen všechny hrany obaluje do polštářů. Morgensternovská hravost je věcí odvahy, snahou o moudrost. A to je lákavá výzva. Hrát si.