Představitel prince Richard Madden: Ken Branagh se připravuje na pohádku stejně jako na Macbetha

Ken Branagh chtěl vyprávět příběh o dvou mladých lidech, kteří mají každý své problémy a sblíží se. Ne příběh o dívce v nesnázích, kterou zachrání princ na bílém koni. Tentokrát pomůže i ona jemu.

Hodně. Šermoval jsem, tančil, jezdil jsem často na koni. To byla fyzická příprava. Pak jsem se díval na disneyovky a hodně jsem se bavil s Kenem, snažili jsme se tu postavu postavit od nuly.

Každý má o nějakou představu. Ale v animované verzi od Disneyho z 50. let má princ asi jen dvě tři scény, ani se tam nedozvíme jeho jméno. Tak jsme mu pro sebe vymysleli minulost – že byl ve válce, jak se choval v bitvách apod. Z toho jsme pak budovali jeho scény. Ken mi také dával knížky, které by princ četl, třeba Meditace Marka Aurelia. Pomyslel jsem si, že pro Popelku to je možná trochu přehnané, ale to je prostě Ken. Připravuje se na pohádku stejně, jako kdyby dělal Macbetha.

Konflikt mezi uvěřitelnými charaktery a pohádkovým prostředím jsme se snažili co nejvíc zahladit. Dost jsme improvizovali, třeba v momentech, kdy se princ dohaduje s Popelkou nebo s otcem, abychom postavám dodali trochu humoru a života. Ale samozřejmě tu zůstala autorská licence pohádky a musíte přijmout, že nějaké drobnosti nedávají smysl. Třeba to, že v celém království není nikdo se stejnou velikostí bot jako Popelka.

I pro ně platí ústřední myšlenka o laskavosti a odvaze. Kdybychom všichni byli o něco laskavější a odvážnější, svět by byl lepší. Já jsem se tu také naučil, jak je důležité vnímání. Než Popelka potká prince, její život je dost hrozný, ale ona se z něj každý den snaží dostat to nejlepší, co může. Její macecha má mnohem pesimističtější přístup. Je i na nás, jak radostný náš život bude.

Ano. Dokáže se velmi dobře dostat do hercovy hlavy. Rozuměl zodpovědnosti a tlaku, který role prince nese, zvlášť když jde o můj první velký film. Uklidnil mě, abych se cítil, jako kdybych byl na divadle a ne na place, kde na mě míří pět kamer. A od nikoho lepšího se nemůžete naučit, jak se chovat jako gentleman.

Ano. Byl jsem stydlivé a tlusté dítě, ale začal jsem hrát, když mi bylo asi deset. Vlastně žiju svou pohádku. Žádný plán B jsem neměl. Kdybych ho měl, mohl bych ho použít, proto si radši žádné náhradní plány nedělám.

Ve volném čase buď nepiju pivo, nejím pizzu a jsem v posilovně, pokud se připravuju na film. Nebo neposiluju a piju pivo a jím pizzu. To jsou v podstatě jediné dvě možnosti, které máte. Dneska musíte být nejen herec, ale i sportovec, protože každý scénář obsahuje na prvních deseti stranách scénu bez trička. Teď jsem ve fázi piva a pizzy.

V těsných bílých kalhotách se nemůžete cítit moc pohodlně. A můj kabátec byl vyvedený do takových detailů, jako bych na sobě nosil obraz. Jak si v tomhle můžete zachovat mužnost? Ale kostymérka Sandy Powellová mi dokázala dodat dost sebevědomí, abych se v kostýmu cítil dobře. A taky jsem v tom nebyl sám, kalhoty Stellana Skarsgarda byly stejné jako moje.

Ano, proto jsem strávil víc než dva měsíce trénováním tance jen pro tuto scénu. Tři dny v týdnu jsem cvičil se zkušebními Popelčinými šaty, které na konci vypadaly, jako kdyby na ně vypustily hejno koček. Nejsem přirozeně talentovaný tanečník. Ale princ je, tak jsem musel vypadat, že vím, co dělám.

Jízda na koni, zacházení s mečem. Navíc Robb Stark byl mladík, který se musí vyrovnat se zodpovědností, o niž nežádal, a princ je totéž. Oba se chtějí řídit srdcem, ne rozumem.

Jsem rád, že jsem ve Hře skončil. Pět let, které uplynuly od pilotního dílu do mé poslední epizody, je dlouhá doba. Během nich se každý půlrok vracíte k jedné postavě. Bylo hezké pustit se do něčeho jiného.

Ne, ale přišlo mi vtipné, že se princ jmenuje Kit. Když mi lidé dají k podpisu fotku Jona Sněha, říkám jim, že nevím, jestli by Kit chtěl, abych mu psal po tváři.