Předseda představenstva OSA Roman Strejček: Vždycky může něco selhat

Zjednodušeně řečeno prodává hudbu autorů, které zastupuje, uživatelům či subjektům, kteří ji používají ke svému podnikání. Ať už je to pořádání koncertů či pouštění muziky v rozhlase, televizi, v restauracích, hotelech, obchodech či třeba v kadeřnictvích.

Poskytujeme servis autorům, tak aby měli klid na svou tvorbu. Není totiž v silách jedince, a v době internetu obzvlášť, pohlídat si, kdo kde jeho tvorbu, jeho duševní vlastnictví, používá.

Přesně tak. Zastupujeme české i zahraniční skladatele a textaře, celkem jich jsou více než tři miliony. Nezastupujeme kapely či zpěváky, pokud nejsou sami autory. Od toho jsou jiné organizace.

Vše je ošetřeno smluvně. U nás je dnes takových autorů více než devět tisíc. Ti všichni za námi přišli a svěřili nám do správy svá práva.

Jsou ale segmenty užití, v nichž zastupujeme autory na základě platného autorského zákona. Není to proto, že bychom si to vylobbovali, nýbrž proto, že by bez toho některé druhy užití vůbec nemohly fungovat.

Klasickým příkladem je televizní nebo rozhlasové vysílání. Nedokážu si představit, že by si televizní či rozhlasový vysilatel byl schopen dopředu obstarat souhlasy všech autorů k užití jejich tvorby. Proto uvalili zákonodárci ve své moudrosti, a to nemyslím pejorativně, to břímě na kolektivního správce.

V momentě, kdy dojde k užití díla těch, kteří nejsou či nechtějí být zastupováni, musí se tito domluvit s kolektivním správcem. Ten je podle zákona povinen autorskou odměnu vybrat a vyplatit jim ji.

Nevybereme, i když si to spousta lidí myslí. Koncertní činnost spadá pod systém dobrovolné kolektivní správy, stejně jako internet nebo vydávání nosičů. OSA v tomto případě zastupuje pouze autory, s nimiž má na tuto činnost smlouvu.

V praxi to znamená, že pokud se někde bude konat akce, na které budou interpretovány pouze písně autorů, které nezastupujeme, nevybereme od takového pořadatele vůbec nic.

Na koncertech mohou hrát revivalové nebo zábavové kapely a ty peníze ze svých honorářů skutečným autorům nedají. Existuje také řada interpretů, kteří zpívají skladby a texty jiných autorů.

Účinkující dostanou honorář za svůj výkon, pořadatel si tak za smluvní cenu kupuje jejich popularitu a to, že na akci přijedou. My vybíráme za všechny autory, tedy i ty, kteří nejsou členy skupin či interprety. Například Oskar Petr napsal několik hitů pro kapelu Lucie.

Podle našeho sazebníku, v němž se výše ceny odvíjí od počtu návštěvníků, kteří na akci přijdou, a od výše vstupného.

Jak jsem řekl, jsou dány naším sazebníkem. A mohu vás ubezpečit, že v rámci Evropy patří k těm nižším. Jsme navíc v tomto ohledu doslova pod drobnohledem. Na základě novely autorského zákona z roku 2017 jsme dokonce museli žádat Úřad pro ochranu hospodářské soutěže o souhlas s těmito sazbami.

V našem případě byl při prověřování velmi důkladný, naše sazby si srovnal se sazbami v jiných zemích. Nakonec jsme z toho vyšli jako jedni s nejnižšími sazbami.

Bavíme se ale o sazbách za práci skladatelů a textařů, nemluvíme o sazbách za ostatní práva, která jsou na našem území spravována. To je jiná kapitola, ke které mi nepřísluší se vyjadřovat.

Podle odehrané hudby v rádiích, televizi, na koncertech, na internetu. Honoráře rozpočítáváme na vteřiny. Děláme to kontinuálně čtyřikrát do roka, v březnu, červnu, září a v prosinci. Aktuálně dokonce testujeme měsíční rozúčtování.

Společně s britskou organizací vyplácíme odměny nejrychleji na světě. Když zazní skladba autorů v prosinci v rádiu, honorář dostanou v březnovém výplatním termínu. Za lednový koncert, je-li včas pořadatelem zaplacen, dostanou své peníze také v březnu.

Internet je velice náročný segment, který se neustále vyvíjí. Google nebo Facebook masivně konzumují autorský obsah, ale nejsou ochotny za něj platit to, co by mu příslušelo a co by se slušelo. Mimo jiné by nám v komunikaci s internetovými provozovateli měl pomoci nový autorský zákon, který vzniká. A samozřejmě naše důslednost a vymáhání práva.

Vzhledem k našim předchůdcům se mi to bude hodnotit trochu těžko. Ochranný svaz autorský ale tehdy podle mě nedokázal komunikovat na veřejnost svou transformaci, přechod z komunistické minulosti do novodobé porevoluční éry. Za bolševika byly honoráře vypláceny podle politické příslušnosti, nemluvě o tom, že někteří autoři byli zakázaní.

Věřím tomu, že tehdejší management i autoři, kteří přišli se zápalem a s chutí vše změnit a postavit se nepravostem, jež se tu před revolucí v oblasti ochrany autorských práv děly, měli dobrý úmysl. Dokázali OSA změnit, ale opomenuli to vysvětlit navenek. Proto mnozí autoři nepochopili a nepřijali úlohu organizace.

Myslím si, že se to podařilo až nám. Já do OSA přišel v roce 2005, v té době zastupoval zhruba pět tisíc domácích nositelů práv. Dnes jich má přes devět tisíc a registrujeme na třicet autorů měsíčně, kteří k nám nově přistupují a svěřují nám správu svých děl.

Začali jsme komunikovat nejen navenek, ale i dovnitř naší organizace. Vzpomínám si, že když jsem v roce 2007 navrhl, abychom zveřejnili rozúčtovací pravidla, nastalo u některých kolegů a autorů zděšení. Báli se, co tomu řekne veřejnost. Vysvětlil jsem jim, že na nich není nic tajného.

Skončilo zasedání, já nechal pravidla vyvěsit na internetových stránkách a za měsíc bylo zasedání další. Zeptal jsem se těch, kteří o tom kroku pochybovali, jestli zaznamenali něco negativního. Všichni shodně odpověděli, že ne.

Ano. V rámci komunity mezinárodních organizací, které zastupují v jednotlivých zemích autory, patříme k nejtransparentnějším. Mnozí si nás dokonce berou za vzor. Každý rok procházíme finančním auditem, autoři OSA kontrolují a spravují prostřednictvím volené dozorčí rady a na každoroční valné hromadě zveřejňujeme výsledky hospodaření.

Dohlíží na nás navíc Mezinárodní konfederace autorů a interpretů CISAC, a to hlavně kvůli zájmu o anglo-americké autory, které u nás samozřejmě zastupujeme také. Každý rok vylosuje jednu ze svých organizací a ta projde auditem. My jím prošli v roce 2011 a obstáli jsme na jedničku s hvězdičkou. Byli jsme pak dáváni za vzor i některým tradičním zahraničním kolektivním správcům.

V letech 2008 až 2014 u nás platila právní úprava, která vysloveně neříkala, že se má zohledňovat obsazenost pokojů. Proto jsme postupovali tak, jak se postupuje v zahraničí. A tam je zcela normální, že se k obsazenosti nepřihlíží. V roce 2014 se ale do zákona vtělila nutnost zohledňovat obsazenost, tudíž jsme to začali respektovat.

Tehdy byla situace pikantní. V roce 2005 si naši hoteliéři prolobbovali do zákona, že se za užití hudby v hotelových pokojích nebude platit. Bylo to zcela v rozporu s právem Evropské unie a s mezinárodními úmluvami. Tímto násilným aktem čeští zákonodárci poškozovali autory.

Vedli jsme s hoteliéry soudní spory a jeden z nich se paralelně dostal k Soudnímu dvoru Evropské unie. Ten jednoznačně řekl, že hotelový pokoj je veřejný prostor, ve kterém se obměňuje klientela, a že se tedy musí platit i za něj. Proto jsme od roku 2008 opět vybírali i za neobsazené hotelové pokoje.

Věřím, že závěry Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže pramení z určitého nepochopení některých souvislostí. Máme právní analýzy, které říkají, že závěry úřadu nejsou správné a náš postup byl v pořádku. Rozklad jsme již podali a věřím, že ho přesvědčíme o tom, že jsme konali v souladu s právním řádem České republiky.

Když jsem nastupoval do OSA, věděl jsem, do čeho jdu. Od střední školy jsem ale byl známý tím, že mám rád kontroverze, rád bádám zevnitř, a jsem-li přesvědčen o pravdě, jsem ochoten za ni tvrdě a nekompromisně bojovat. Některé výroky na naši či mou adresu mě samozřejmě mrzí, ale nelze si je připouštět.

Rád s lidmi debatuji, rád chodím na diskuse. Pokud je debata vedena seriózně, myslím si, že roli OSA obhájím nebo objasním. Rozhodně však nejsem ten, který bude tvrdit, že všechno je růžové a všechno děláme stoprocentně správně. Vždycky může něco selhat. Nejčastěji lidský faktor.

Může se vám hodit na Firmy.cz: