Před osmdesáti lety se narodil písničkář Karel Kryl. Jeho texty předběhly dobu

Karel Kryl se narodil 12. dubna 1944 v Kroměříži v tehdejším protektorátu Čechy a Morava jako druhý ze tří dětí do rodiny tiskařů.

Jeho rodina vlastnila tiskárnu Kryl & Scotti, která byla v roce 1936 přejmenována na Tiskárnu Karla Kryla poté, co Karel Kryl nejstarší vyplatil druhého majitele Ferdinanda Scottiho. Založena byla původně v roce 1909, vydala velké množství především bibliofilských tisků.

Krylovým tiskárna patřila do roku 1950, kdy jim byla zabavena. Rodina se následně odstěhovala do suterénu domku v Pavlovské ulici v Kroměříži.

Karel Kryl se původně chtěl stát po vzoru dědečka hrnčířem, později se ale věnoval hudbě a poezii. Jeho písně se od roku 1966 hrály v rozhlase a první desku vydal zhruba půl roku po invazi vojsk Varšavské smlouvy, armád pěti socialistických států v čele se Sovětským svazem.

Titulní píseň prvního alba Bratříčku, zavírej vrátka údajně Kryl napsal spontánně v noci 21. srpna 1968 jako okamžitou reakci na invazi. Později byla komunisty zakázána a posléze se stala symbolem boje za demokracii v Československu.

Kryl odjel z Československa 9. září 1969 na hudební festival, který se konal na západoněmeckém hradě Waldecku. Po dvou týdnech od jeho konce požádal o azyl a v Německu posléze zůstal dalších dvacet let.

„Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat,“ napsal krátce po emigraci Kryl rodičům.

Karel Kryl sice nemohl hrát doma československému publiku, jeho skladby se ale do rodné země stejně dostaly. Lidé si je navíc často kopírovali pomocí magnetofonů, díky čemuž se mnoho z nich dostalo do všeobecného povědomí.

Zhruba čtyři roky po emigraci se písničkář oženil s Evou Sedlářovou, sňatek ale po dvou letech skončil rozvodem.

„To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše. Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto to pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva, jež se nezacelí. Moje žena Eva si našla jiný vztah, rozvedli jsme se,“ uvedl Kryl v knize Pulkacíř.

V roce 1976 si našel novou známost, Marlene Bronsertovou, která se po svatbě v roce 1991 přejmenovala na Marlene Kryl.

Do Československa se Kryl vrátil 30. listopadu 1989, aby se zúčastnil pohřbu matky Marie, rozené Šebestové, která zemřela 24. listopadu. Posléze žil střídavě v Praze a v Mnichově.

Do česko-slovenských dějin vstoupil hned několikrát. Třeba 4. prosince 1989 na Václavském náměstí společně s Karlem Gottem zazpíval československou státní hymnu.

Nadšený z toho ovšem nebyl, pozvánku tehdejšího prezidenta a velkého demokrata Václava Havla, se kterým se ten den setkal osobně vůbec poprvé, ale neodmítl. Havel to tehdy bral jako možnost zprostředkování symbolického usmíření disentu s většinovou společností.

Písničkář později uvedl, že si rozhodnutí zpívat s Gottem vyčítal a označil jej za politickou chybu. Gott byl totiž při sovětské okupaci hlavní tváří televizních obrazovek a rozhodně se nedá označit za nepřítele režimu, spíše tomu bylo naopak.

Karel Kryl do prvního českého prezidenta dle svých slov „vkládal velké naděje“. Později ho ale začal kritizovat, stejně jako způsob, kterým se Havel stal prezidentem. „Václav Havel udělal pro Československo velmi mnoho, ale myslím, že byl o hodně cennější jako člověk, který dotáhl tuto zemi k volbám, než jako prezident,“ dodal.

Roku 1990 zveřejnil Kryl kritickou píseň Sametové jaro, později také skladbu od Čadce k Dunaju, kterou kritizoval rozpad federace.

Kryl celkově neskrýval své zklamání z polistopadového politického vývoje, zejména z rozpadu Československa, tehdejší Československé federativní republiky (ČSFR), na přelomu let 1992 a 1993. 

Lidé byli tehdy nadšení z nově získané demokracie, on to viděl jinak. Podle něho totiž komunističtí politici pouze převlékli kabát a k žádné velké změně vlastně nedošlo. Ohledně toho posléze napsal a nazpíval písničku Demokracie, která je aktuální i dnes a bude aktuální i v dalších dekádách a stoletích.

„Je to moje poslední píseň, už žádnou asi nenapíšu. Je to spíš taková častuška, jedna z těch, které si nečiní nárok, aby byly brány jako píseň. Je to povzdech nad tím, co se momentálně vydává za demokracii,“ řekl Kryl.

Píseň poprvé zazněla v pražské Redutě. Někteří ji považují za vůbec nejdůležitější Krylovu skladbu, posluchačsky ovšem příliš neuspěla. Karel Kryl zemřel zcela nečekaně 3. března 1994 ve věku 49 let na infarkt myokardu. Ještě dva dny předtím byl v Praze.

Před klášterem, kde se za něj konala zádušní mše, se shromáždily čtyři tisíce lidí, většina z nich se dovnitř k přímému rozloučení nedostala. Účast politické reprezentace byla minimální. Ani Václav Havel se pohřbu nezúčastnil.

Karel Kryl je pochován na Břevnovském hřbitově sv. Vojtěcha.