Článek
Grossmann pocházel z divadelní rodiny, rodina jeho matky (Faltysovi) provozovala kočovnou společnost a otec byl ochotník. Odmalička se Jiří učil hrát na několik nástrojů a vystupoval ve školním orchestru. Hlásil se na filozofickou fakultu, ale nevzali ho. Poté nastoupil na ČVUT a jako vysokoškolák se seznámil s Miloslavem Šimkem. Začali psát absurdní povídky a scénky. Hrál také na kontrabas a zpíval v kapele Dixie Party.
Během povinné vojenské služby založili se Šimkem a Karlem Černochem hudební soubor, ale Jiřímu byla diagnostikována Hodgkinova choroba, kterou v té době neuměli léčit. Byl proto brzy propuštěn do civilu. Pořád ale mohl pracovat. Se Šimkem po vojně psali v kavárně vždy u stejného stolu, kterému říkali tradiční.
Některé povídky byly dost odvážné (např. hláška: „Jednou za mnou přišli, abych zaplatil 5000 Kčs na pohřeb člena ÚV KSČ. Řekl jsem, že za 5000 Kčs pohřbím celý ÚV sám“.), ale komunisti je nikdy úplně nezakázali. Konec šedesátých let byl ještě částečně svobodný, než nastala pravá normalizace.
S Jiřím Brabcem založil Grossmann skupinu Country Beat Jiřího Brabce. Jeho písničky zpívali i Pavel Bobek a Naďa Urbánková. V roce 1967 začali spolupracovat s divadlem Semafor a uvedli tam spoustu scének, povídek a písní.
Grossmann si také jednou zahrál ve filmu, šlo o muzikál z pera Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého Zločin v šantánu (1968).
V té době musel stále častěji jezdit do nemocnice a cítil, že se blíží konec. Stále ale vtipkoval a vystupoval. Jeho pravé pocity se asi promítly do textu písně Závidím, který napsal pro Naďu Urbánkovou. Kolegové obdivovali, jak hrál, i když byl slabý a trpěl. Ještě měsíc před smrtí se objevil v Semaforu. Hned poté ho odvezli do nemocnice, kde 5. prosince zemřel. Pochován byl na Vinohradském hřbitově v Praze.
Může se vám hodit na Zboží.cz: