Článek
Kurátor Martin Souček nazval prezentaci Zdeněk a Marie Preclíkovi: Duše. Jako by tím chtěl akcentovat jejich vnitřní spojení. Duše je sice nemateriální a neuchopitelná substance, nicméně její vnější projevy (duchovní bohatství či schopno st fantazie) lze zhmotnit. Nejlépe formou uměleckých artefaktů.
Zdeněk Preclík je sochařem aristokratického stylu. Je mistrem dynamické figury, jejíž umělecké kořeny hledá především v renesančních a barokních autorech, ale také v postavách naší lidové pohádky. Nejvíce se klasickému stylu blíží bronzová skulptura Léthé – řeka zapomnění (1985).
Mytologickou hranici v Hádově říši, která dělila svět živých a mrtvých, vyjádřil zlatavým torzem nahého ženského těla. Dáma má vyzývavě vytrčená ňadra a smyslné boky. Ale přes oči jí splývá látkový závoj coby symbol zapomnění.
Podobnou erotickou, ale zároveň i nadpozemskou symboliku má v sobě sádrový reliéf Polibek životu (1985).
Dívka s vyšpulenými rty připravenými k polibku a vytrčenými bradavkami pod oblečením něco slibuje. Ale její pravá ruka s nastavenou dlaní dává gestem najevo, že mezi ní a vnějším světem existuje určitá hranice.
Zdeněk Preclík: Polibek životu.
Bronzový Vodník z cyklu Pohádkové bytosti (2012) je odkazem na českou lidovou slovesnost. Připomíná Ladovy hastrmany nebo keramické figury Jana Kutálka.
Výraz dobrosrdečného strejdy v něm potlačuje zlo vodního démona, které není naší tradici vlastní.
Marie Preclíková hledá malířskou inspiraci v přírodě, ale také v surrealismu či abstrakci. Jejím světem je říše pohádkově barevných masožravých rostlin, krásných i nebezpečných zároveň. Vnímání jejich děl připomíná prosekávání se deštným pralesem. Nikdo neví, co v něm číhá. Možná smrt, tak jak ji symbolizuje šklebící se lidská lebka na obraze Respice finem (2012).
Zdeněk a Marie Preclíkovi jsou bezpochyby spojeni jednou jedinou duší. Duší uměleckou a fantazijní, jež z obyčejného člověka dělá vizionáře.