Článek
Špinarova inscenace Büchnerova Vojcka lidské společnosti rozhodně příliš Naděje neposkytuje, stejně jako Kriegenburgův Proces mnichovských Kammerspiele. Nicméně, obě jsou tvarem i výpovědí nadějí pro divadlo samo. Bohužel, v kontextu festivalu takřka jedinou.
S inscenací Rimini Protokollu vstupoval do hry spíše Osud. Dokumentaristickým přístupem se tu mapoval osud vietnamské komunity, zatímco divadlo zůstalo stranou. A Naděje, kterou inscenace poskytla, plynula ze zkresleného obrazu harmonicky integrovaných Vietnamců.
O divadlo velkých lidských vášní a osudů mohlo či spíše mělo jít v inscenaci Měsíce pro smolaře. Protagonisté lucemburského Národního divadla je však rozmělnili v herecké přibližnosti a povrchnosti, jež měla k o’neillovské kruté pravdivosti daleko. Jejich hra vyvolala nostalgickou vzpomínku na skvěle sehrané trio Švehlík – Bydžovská – Kaiser v 15 let staré Krobotově inscenaci téhož titulu v pražském Národním divadle.
Bradburyovské Rusko
Osud Ruska v nedaleké budoucnosti, jak je předestřela dramatizace Sorokinovy knihy Den opričnika, také mnoho Naděje nenabídl. Bradburyovský obraz společnosti, která bez skrupulí a vymýšlení důvodů pálí, zabíjí a znásilňuje a poté se ukájí v hromadných sexuálních orgiích, byl Nadějí hlavně pro ty, jimž inscenace vídeňského Schauspielhausu připadala drsná: před pár lety by nám německé divadlo obsah Sorokinovy prózy předvedlo se vší krutostí umělé divadelní reality, teď nám o něm „jen“ vyprávělo, a to v sugestivním podání Maxe Mayera.
Druhá inscenace představující u nás dosud méně známou vídeňskou scénu, zkoumala Osudy tří mladých lidí, proměňující nevzrušivou přítomnost na minulost, jejíž diskutabilní přitažlivost je třeba vyvolávat množstvím nedokončených a mlhavě přibližných vět. Inscenace bydlení.pod sklem byla minimalistickou ostinátní variací tří nepříliš Nadějných životů. Slušně zahraná, ale po objevení neměnného formálního principu jednotvárná.
Třetí generace berlínské Schaubühne a telavivské Habimy vrátila na jeviště dokumentární přístup k Osudům a Nadějím. A třebaže po divadelní stránce nepřinesla mnoho zajímavého, dokázala upoutat pozornost diskusí na téma potřeby jasných viníků a obětí, poučení z holocaustu pro izraelsko-palestinský konflikt, (ne)možností srovnání a komunikace.
Deset protagonistů bralo věci vážně, což jim nebránilo vylehčit je nadhledem, po němž následoval pád do tvrdé reality. Nejpůsobivější ale byl závěrečný filmový dokument o vzniku projektu, který inscenaci samou usvědčoval tak trochu z umělé nahranosti. Němečtí diváci, nevládnoucí angličtinou nebo češtinou, měli smůlu: titulky stominutové, převážně anglicky hovořící inscenace, byly pouze české.
Závěrečná inscenace berlínské Volksbühne Sbor se šeredně plete rozdělila publikum na dva tábory – podle prvního šlo o skvělou zábavu, podle druhého o nafouknutou bublinu. Sdílím názor druhé skupiny a dadaistická diskuse o kapitalismu, sexualitě, pohrávající si trochu těžkopádně s filozoficko-sociologickými teoriemi a prokládaná tu Gilbertem Bécaudem, tu Verdiho Traviatou, neoslnila ani tvarem, ani provedením. Byl to nudný večírek pro intelektuálně spřízněné kamarády. Pražský divadelní festival německého jazyka letos šetřil. Pravděpodobně musel, protože doba nutí šetřit všechny. Bohužel šetřil i dobrým divadlem, což zas až tak s financemi nesouvisí.