Článek
Velké výstavy a jejich úspěch závisí na osobnosti kurátora, který rozhoduje o výběru exponátů i zaměření výstavy. Kdo připravoval Pražské bienále?
Snažili jsme se, aby se bienále stalo výsledkem kooperace mnoha kurátorů a kritiků umění. K přípravě hlavní části jsme vyzvali na dvacet odborníků, z nichž mnozí jsou dopisovatelé do výtvarného magazínu Flash Art, který s Giancarlem Politim vydáváme. Nechtěli jsem dělat výstavu o něčem, co už dobře známe. Měla se stát i pro nás objevnou. Koncipovali jsme ji jako čísla svého časopisu, jako prezentaci umění, které je aktuální a současně rozmanité.
V čem aktuální a jak rozmanité?
Klíčová část výstavy je věnována reflexi malířství. K Praze malba nedílně patří už od gotiky až po baroko. Současné malířství je tu vtaženo do dalších médií, jako je film, video, instalace. K dějinám Prahy patří i totalitní režim. A i proto jsme v druhé hlavní části bienále vybrali umělce latinské a střední Ameriky, kteří uměním reagují na diktatury ve svých zemích. Tvorba, která má takový bojovný náboj, by mohla diváky oslovit právě zde.
Pražské bienále se koná v prakticky stejném termínu jako Benátské bienále, které má už více než staletou historii. Máte představu, jak asi bude slavná italská přehlídka vypadat? A může být pražská výstava v něčem její konkurencí?
Jaké bude benátské bienále, to zatím nevím, ale znám seznam přizvaných umělců a základní koncepce. Organizátoři vsadili na velká a prověřená jména a v umění jim jde spíše o tradiční pohled než objevování něčeho nového. Chceme Benátkám konkurovat nápady a obsahovostí. Máme tu nová jména, výtvarníky, kteří si zaslouží pozornost a svět je zatím nezná. Takže kdo chce najít něco nového, pojede spíše do Prahy.
První ročník Pražského bienále jste dělali společně s Milanem Knížákem v Národní galerii. Pak jste se za velmi vyhrocené situace rozešli a galerie pořádá konkurenční bienále, které se otevře za dva týdny. Podali jste na Knížáka i žalobu na zcizení myšlenky bienále. Jak to dopadlo?
Nešlo jen o zcizení myšlenky bienále, ale především ochranné známky Prague Biennale, kterou máme s Giancarlem Politim zaregistrovánu jako naše vlastnictví. Žaloba je zatím u českých soudů a my doufáme, že zdejší justiční orgány co nejdříve spravedlivě rozhodnou o naší při.
Jakého exponátu si vy osobně nejvíce vážíte?
Tady je mnoho zajímavých děl, takže na to se nedá odpovědět. Pozvání přijali hvězdy jako Maurizio Cattellan, Damien Hirst, Ugo Rondinone nebo Francesco Vezzoli. Řadě jiných tvůrců tato výstava pomůže k renomé. Pro diváky budou zajímavé i historické odbočky, jako je prezentace kinetického umění nebo ironické umění německo-české skupiny Normal z přelomu 70. a 80. let. Nové umění tu zastupují evropští i čínští malíři nebo umělci z latinské Ameriky. České umění má dvě nezávisle koncipované expozice. Jednu připravil výtvarník Jiří David a druhou teoretici a výtvarníci Vít Havránek, Ján Mančuška a Karel Císař.
Bienále se koná v rozpadajících se průmyslových objektech Karlína. Trochu to připomene v Benátkách Arzenál, kde se část bienále odehrává v prostorách bývalých dílen na výrobu velkých lodí. Nebude na diváky chátrající tovární hala působit depresivně?
My jsem se do těchto prostor přímo zamilovali, hned jak jsme je viděli. Nazvali jsme Karlínskou halu katedrálou moderního umění. Umožňuje vytvořit zvláštní napětí, téměř až erotické, mezi novou definicí umění a rozpadajícím se dvacátým stoletím, symbolizovaným opuštěnou a chátrající průmyslovou halou. Doufám, že i diváci to budou vnímat podobně.