Článek
U dnešní generace zvláště mladších autorů touha po zachycení aktuálního stavu věcí divácky atraktivní formou přetrvává. Obstojí ještě v roce 2003 pravdivý obraz skutečnosti, dokáže šokovat a přimět k polemikám? Jak vypadá soudobý realismus? Nejen na tyto otázky chce odpovědět projekt Superreal, jedna ze čtyřiadvaceti sekcí Pražské bienále - Prague Biennale 1, které se otevírá ve čtvrtek večerní vernisáží.
Hyper-realita a duplikace skutečnosti
S plátnem a fotografií pracuje berlínský malíř Ulrich Lamsfuss, jeden z umělců vystavujících v této sekci. Ve světě, kde informace putují mezi komunikanty neskutečnou rychlostí, zpracovává osobitou metodou skutečné náměty. Jeho obrazy mají základ v náhodných motivech z médií, módních magazínů a filmů. Fotografie těchto motivů pak výtvarně zpracovává, podle americké kritiky "transformuje naši přemedializovanou společnost do výtvarné hyper-reality."
Ulrich Lamsfuss je pověstný svým puntičkářstvím, snad za něj vděčí svému německému původu, jeho obrazy přesto zachovávají jistou nedokonalost a nepřesnost, jako realita sama. Významnou měrou přispívá ke stírání hranice mezi malbou a fotografií také tím, že pořizuje duplikáty nejen fotografií, ale i svých výtvarných děl. Žádný z duplikátů není stejný, vzniká tak mnohovrstevnatá realita, kde každé plátno je zároveň originálem a kopií svého předchůdce.
Odvážné portréty přátel
Bizarní směsici klasické figurální kresby a pornografie nabízí dílo Aarona Romineho z Kalifornie. Podobně jako Lamsfuss výtvarně zpracovává fotografie svých přátel. Vytváří skupinové portréty nahých těl, pro které je charakteristická absence jakéhokoli citu či emocí.
Zdůrazňuje tak kontrast klasických aktů, poklidných, oslavujících skrytou krásu lidského těla a současného, mnohdy vulgárního pojetí nahoty. Ta se postupem času stala naprosto běžnou, při pozorování Romineho obrazů nabýváme dojmu, že dnes není co oslavovat. Síla proudící z jeho děl je nemalou měrou výsledkem napětí právě mezi tradiční malbou a nízkým námětem.
Super-realita a ti ostatní
Ani další tvůrci, zabývající se zobrazením skutečnosti jedenadvacátého století, nezůstávají pozadu. Američan Karel Funk maluje super-realistické portréty žen i mužů. Vnitřní neklid portrétovaných osob umocňuje ničím nenarušené černé pozadí, některé z nich se jakoby v zamyšlení zdráhají pohlédnout do "objektivu" výtvarníka. Kehinde Wiley z USA zase zachycuje na plátno příslušníky černošské komunity na pozadí orientálních vzorů. Do kontrastu s ním klade jejich oblečení výrazných barev a zcela nemeditativní výraz zobrazených jedinců.
Na Pražském bienále se v rámci projektu Superreal představí nejen Ulrich Lamsfuss, Karel Funk a Kehinde Wiley, nýbrž i další umělci (Frantiska a Tim Gilman-Sevcik, Ellen Harvey, David Nicholson). Tato sekce chce prozkoumat užití tradičního uměleckého prostředku v době digitální hyper-reality, vyvíjejících se technologií a šílené rychlosti toku informací. První Pražské bienále nabízí mnohem víc. Přijďte se sami přesvědčit o výjimečnosti této umělecké události roku. Dveře Veletržního paláce jsou veřejnosti otevřeny od 27. června do 24. srpna 2003.
