Článek
Ocitnete se v ní uprostřed Jizerských hor, kde se slaví osmdesátiny paní Anny, manželky lesního dělníka Karla Drahoňovského, který si na oslavu odskočil ze záhrobí. Pro člověka, který si povídá se skřítky, není nic nemožného. Zvláště když jeho obydlí představuje ostrov duchovní svobody let padesátých a šedesátých, kam se pro posilu stahuje intelektuální elita nedalekého Liberce i pražských chalupářů.
Pro pamětníka je radost objevovat v nich známé osoby, stejně jako citace ypsilonských inscenací liberecké éry. Ale není to zdaleka inscenace jen pro pamětníky, ale působivá divadelní mozaika složená ze střípků osudů, které přesvědčivě vypovídají o době dnes často zkreslované, postav přirozených i nadpřirozených, stmelených touhou po prvobytně pospolně svobodném bytí, kořeněném kouzelným absurdním humorem i hudební koláží let minulých sestavenou skvělým Miroslavem Kořínkem a interpretovanou hudební pospolitostí souboru napříč generacemi.
Vše dotváří scéna Jaroslava Maliny, evokující zelené bukové chvění jizerských lesů stejně jako totemovou svobodu trampských osad. Ve středu dění stojí lidový mudrc Drahoňovský Oldřicha Navrátila, dokonale herecky ladícího s ypsilonkovskou poetikou. Jeho Karel představuje oázu zdravého rozumu odolnou vůči všem ideologickým nákazám. Ale i všichni by si zasloužili pochvalu – od neodolatelné slovenštiny Anny Jany Synkové až po fatální Ženu, která u všeho byla, Lenky Loubalové.
Muž na větvi pro mě představuje návrat do nejlepších let Ypsilonky, kdy se téma rodí na jevišti formou kolektivní tvorby a zatahuje diváka nenásilně, radostně a neodvolatelně do hry. Je nejlepší odpovědí na magistrátní pochybnosti o životaschopnosti souboru i jeho guru Jana Schmida, který s ostýchavostí vstupuje tu a tam na jeviště, aby nás jako hlavní pamětník upozornil, že „všechno bylo stejně trochu jinak.“
Celkové hodnocení: 90 %
Jan Schmid:
Muž na větvi Režie Jan Schmid, premiéra 20. května 2012, Studio Ypsilon Praha.
