Článek
Již týdny běží v pražském Obecním domě výstava, kde si lidé mohou díla vašeho předka prohlédnout. Je faktograficky poměrně podrobná. Měla jste tyhle informace doma?
Ani zdaleka. Chodili jsme je s panem grafikem zjišťovat do archivu. Dohledávali jsem tam různé fotografie, které jsou nyní součástí expozice. Po pradědovi mi toho jinak doma moc nezůstalo. Už můj děda Jiří dal totiž celou jeho písemnou pozůstalost Národní galerii ČSR. Byla v takovém kufříku. Následně se roztřídila do šanonů, do krabice, které jsme před časem procházeli, abychom sestavili co nejlepší pradědův portrét… Trávili jsme v archivu během jedné návštěvy i šest sedm hodin. Vraceli jsme se tam opakovaně.
Váš děda Jiří byl synem Josefa V. Myslbeka. Z kolika dětí pocházel?
Z osmi, můj děda byl druhý nejmladší, po něm se narodila již jen jeho sestra Božena. A abyste ještě lépe naše současné rodinné vazby pochopila, dovysvětlím to. Děda se dožil ze všech sourozenců nejdéle. Měl dva syny: Josefa, mého tatínka, jenž se živil jako architekt, a Zdenka. No a můj táta Josef měl dvě dcery: Miladu, tedy mě, a Alžbětu. Strýc měl syna Jiřího. Božena měla děti dvě: Alexandra a Šárku, ale ony již děti neměli… Z původně početné rodiny sochaře Josefa Myslbeka jsme zůstali už jen my tři: já, Alžběta a Jiří, a naše děti.
Josef V. Myslbek je jedním z našich nejslavnějších sochařů. Jak často slyšíte konstatování: to se máte, když jste z tak bohaté rodiny?
(Smích) Poměrně často, jenže to není pravda. Myslbekovi nikdy bohatí nebyli, ani rodina mého pradědy. Nepatří nám také žádné jeho sochy. Ani sochu sv. Václava, která stojí na pražském Václavském náměstí, bohužel nevlastníme. Hodně lidí si to sice myslí, nám by se to taky líbilo, ovšem praděda ji dělal stejně jako jiná svá díla na zakázku. Dostal zaplaceno, čímž to skončilo. A jen na okraj. Myslbekům po pradědečkovy smrti nepatřilo ani jeho tělo.
Tělo?
Ano, tělo. Je pohřbený na Vyšehradě, ve Slavíně, kde nikdy ležet nechtěl. Vždy říkával, že chce být vedle manželky Karoliny na pražských Olšanech, že hlavně nechce do „té trouby“, jak říkával Slavínu, být tam zavřený. Jenže jeho pohřeb byl státní, rodina do něj zasahovat příliš nemohla…
Pojďme ještě k jeho životu. Stačily jeho výdělky alespoň na dočasné zbohatnutí?
Ne, on se vážně neměl materiálně moc dobře ani tehdy, když pracoval naplno. Měl velké srdce, tvořil, protože to uměl a chtěl sochy dělat. K tomu můj děda Jiří vždy říkával: kdyby si táta za ty sochy řekl víc peněz, mohli jsme být dodneška milionáři. No nestalo se. Co vím, tak žádné větší peníze po něm nezůstaly. A i kdyby zůstaly, postarali by se o ně rychle jeho synové. Žili rádi na vysoké noze.
To byli tak divocí?
Odmala. K tomu patřily i přezdívky, které si mezi sebou dávali, vymýšleli je i pro lidi z okolí. Děda Jiří, Zdeněk a Josef si vytvořili dokonce vlastní jazyk, kterým mluvili na veřejnosti. Obsahoval spoustu novotvarů, přezdívek a oni se dobře bavili, že jim nikdo nerozumí. A víte, jak říkali třeba otci?
Ne.
Tiplice, kvůli tomu, že když jezdili na letní pobyty do Chuchle, kde byla spousta tiplic, takových těch černých štípajících mušek. Jejich otec si rány dost škrábal… Své mamince, kterou vážně všichni milovali, zase říkali Suty, protože jednou venku padaly kroupy a ona to komentovala, že padají súdky. Kluci výraz zkomolili.
Říkali si nějak mezi sebou?
Josef byl Turek, asi proto, že měl občas v obličeji pupínky. Asi měli pocit, že je Turci mívají. Zdenkovi říkali kabar pižmový, jako malý byl prý cítit slaninou. To byly ty jejich vtípky. Karlovi, nejlepšímu malíři z nich, se zase říkalo filozof. Byl z dětí nejchytřejší a mladší bratry často doučoval, což mu zůstalo. Působil pak i jako profesor na gymnáziu v Písku a následně v Praze.
Věnoval se/věnuje se někdo vůbec ve vaší rodině ještě umění?
Ne, pradědeček byl jediný slavný umělec. Nepřál si, aby jejich děti šly jeho cestou, i když talent měly. A právě zmíněný Karel se snažil jeho přání obejít. Učil se tajně malovat u Vojtěcha Hynaise, což doma neřekl. Když se to provalilo, byl Josef V. Myslbek na svého kamaráda, který ho vymaloval i na oponu v Národním divadle, velmi rozezlený. Nějaký čas se to mezi nimi urovnávalo…
Z další linie se umělecky prosadil asi nejvíc můj tatínek, architekt. Uměl krásně malovat. A po něm jsem nějaký ten talent asi podědila i já. Navrhuji vánoční ozdobičky pro firmu HAN Design, vycházejí z díla Josefa V. Myslbeka. Moje dcera Adéla Baborová, jež žije ve Vancouveru, zase vystudovala film. Dělala dekorace ke scénám, má za sebou režijní počiny, zabývala se fotografií, vizuálními efekty… Evidentně jisté nadání má.
Ještě vás vrátím k vašim myslbekovským ozdobičkám. Co je na nich namalováno?
Vycházejí záměrně z pradědečkova díla. Chtěla jsem si ho takto v životě zachovat. Na výročí založení Československa jsem tak například udělala ozdobičky s námětem sv. Václava včetně čtyř světců, jak je znáte z pražského Václavského náměstí. Loni jsem dělala anděly: štěstí, zdraví, lásky a tak. Vycházela jsem opět z Myslbekových předloh.
Tyhle motivy můžeme vidět i na pražské výstavě. Jak dlouho jste ji připravovala?
Napadlo mě to poměrně pozdě vzhledem k mému věku. A první výstava ani nebyl můj nápad, vznikla ve Vysokém Mýtě, kde byly také pradědečkovy sochy k vidění, ale v sádře… V Praze jsou v bronzu. Pocházejí většinou z majetku Národní galerie ČR. Největší Oddanost ale patří pražskému magistrátu. Má dva metry a váží pět set kilo. Už dostat ji nahoru do patra Obecního domu byl oříšek. Tahalo ji osm chlapů.
Jak se na slavného předka vůbec v rodině vzpomíná?
Praděda byl vždy krásný chlap, společenský. Jenže poměrně brzy začal trpět Ménièrovou chorobou, přestával slyšet. Začal se stranit lidí. K tomu se přidaly všechny rodinné tragédie, které prožil. Smrt dětí: dvě zemřely ještě jako velmi malé, Julius a Miládka, další poměrně tragicky. Jeho žena Karolina si vzala život v 59 letech, což ho položilo…
Co ji k takovému rozhodnutí vedlo?
Trpěla depresemi, což vím z doslechu. Můj děda o tom nemluvil. Jeho táta to vážně neměl v osobním životě lehké. Po ženě mu zemřela ještě milovaná dcera Marie. Nadaná dívka, která malovala, měla UMPRUM, vypadalo to, že se prosadí. Jenže onemocněla tyfem, myslelo se, že „jen“ nastydla, s léčbou se začalo pozdě, takže zemřela. V první světové válce přišel ještě praděda o Karla a Zdenka…
Smyslem života se mu poté stala práce. Říkával, že až nebude moci pracovat, že jeho život skončí. Byl přitom velmi pilný. Udělal tolik soch, že by to stačilo na deset sochařů, jak tvrdil jeho žák Jan Štursa.
O kolika sochách tedy zhruba mluvíme?
Mám statistiku takových těch hlavních, jinak je to téměř nespočitatelné. O spoustě soch ani nevím(e). Mnohé vyráběl jako dárek… Odhadem bych tipla na více než třicet známých velkých pomníků a mnoho dalších. Najdete je nejen na Václavském náměstí, na Vyšehradě, ale i mimo Prahu.
Ještě mi vyjasněte. Jste vdaná, ale stále se jmenujete Myslbeková. Nechala jste si slavné jméno i po sňatku?
Ano, ač jsem se vdala dvakrát, nechala jsem si své rodné jméno. Ale mé dcery se již jmenují po manželovi, znáte to, muži jsou muži. (Smích)
Už jste mi prozradila, že nyní malujete ozdobičky. Ovšem co jste dělala dříve?
Původně jsem vystudovala potravinářskou technologii, po maturitě jsem pracovala jako asistentka v laboratoři. A když jsem se podruhé vdala, s manželem, pracovníkem Technoexportu, jsme kvůli jeho práci hodně cestovali po světě. Nejdřív jsme odjeli do Německa, nato na tři a půl roku do Číny. S různými přestávkami v Česku jsme žili v Sýrii a v Libyi, dohromady deset let.
Bylo to před, nebo až po sametové revoluci?
Všechna mužova práce v zahraničí se odehrávala po roce 1989. Do té doby byl pro nás Západ (skoro) uzavřený. Dostat se ven nebylo ani pro Myslbeky za socialismu lehké.
Jak nyní sledujete události ve státech, které bývaly vaším domovem?
S obavami, s lítostí, hlavně Sýrii a Libyi. Pamatuju si na ně jako na naprosto výjimečná, bezpečná místa. Aspoň se mi tak zdály, když jsme tam žili. Mohla jsem chodit v ulicích měst, kde jsme bydleli, i v noci. Nebylo třeba, abych se zahalovala.
Nepamatuju si krásnější Velikonoce než ty syrské. V ulicích chodily slavnostní průvody. Každá křesťanská škola měla hudebníky, v kostelech se zpívalo a my jsme chodili z jednoho do druhého, v každém jsme dostali kytičku. Doteďka mám z té výjimečné atmosféry husí kůži. A Libye? I tam jsem se cítila bezpečně. Ano, tehdy jí vládl Kaddáfí (v letech 1969-2011, pozn. red.), který dokázal zemi – v níž rozhodují kmenoví vůdci, kmenové tradice – pevnou rukou sjednocovat. Zajištoval určité náboženské svobody i nemuslimům.
RECENZE: Sochy, které v sobě mají ideální vášeň
Svatý Václav je spíše na okraji zájmu Čechů
Může se vám hodit na Firmy.cz: Obecní dům