Článek
Ukazuje uměleckou koexistenci sochaře i malíře Františka Bílka (1872–1941) a básníka i spisovatele Otokara Březiny (1868–1929). Oba byli umělecky uchváceni symbolismem a ideově jim byl blízký mysticismus jak prvních vyznavačů Kristova učení, tak i uctívačů prastarých pohanských kultů. Bílek výtvarně doprovázel některá Březinova literární díla.
Zajímalo ho především téma vzájemně se podpírajících slepců prošlapávajících cestu. Tento figurativní motiv chápal hlavně jako vyjádření prastarého hledání odpovědí na otázky, kdo jsme, odkud a kam jdeme. Kresba bílou křídou a uhlem na papíře Slepci (kolem roku1901) je doprovodnou kresbou k Březinově básnické sbírce Ruce. Na tomto syrovém motivu je dobře vidět to, co na následně vzniklém velkém dřevěném sousoší může pozorovateli uniknout. Autorův grafický rukopis je totiž nezaměnitelný. Částečně za to mohla jeho barvoslepost, takže veškeré tvary redukoval a plasticitu vytvářel šrafováním. Když se podíváme pozorně do tváří obou hledačů světla, vypadají jako zasažené leprou nebo postižené popálením. Drobné čáry vytvářejí dojem zjizvených těl, ale vlastně i duší. Díky tomu vznikla velmi působivá scéna.
Bílkův na syrovo a na dřeň obroušený výtvarný rukopis dává vytvořeným dílům velmi originální vizuální rozměr. Patrné je to i u busty jeho přítele. Ta vypadá, jako kdyby básníkova tvář vyrůstala z kmene starého stromu.
Práce z patinované sádry Hlava slepců je detailem výše uvedeného sousoší. Ve tváři figury je zachyceno utrpení, zoufalství, ale i naděje.
Naprosto přesně to vystihují (a vlastně i celou tvorbu obou umělců) vedle uvedené úvodní verše Březinovy básně Hudba slepců: „Jdou naše duše v tisíciletích v exilech země, slepci osleplí mystickou vinou narození.“
Může se vám hodit na Firmy.cz: