Článek
Vše s týmem spolupracovníků připravila Hana Rousová, vynikající česká historička umění, která sama o výstavě říká, že je završením její kariéry. Pokud se do Městské knihovny vydáte, rezervujte si nejméně tři hodiny, protože je tu na co se dívat.
Zvrhlé české umění
Číst texty a studovat dokumenty i dobové fotografie je tu stejně zajímavé jako se ponořit do světa uměleckých forem. Tušil vůbec někdo, že nacisté vypracovali seznam českých a moravských umělců, jejichž dílo označili za „zvrhlé umění“?
Zařazen sem byl třeba Jan Bauch, Karel Černý, František Hudeček, František Muzika, Zdeněk Sklenář, Jan Zrzavý... Němci dokonce rozlišovali mezi „zcela“ zvrhlými a jen „částečně“ zvrhlými českými umělci. Při naší temné vášni k seznamům všeho druhu je tento archivní objev „atrakcí“ nebývalého rozměru.
Na výstavy se ale chodí kvůli umění a to, co tu divák najde, je tvůrčí katarze. Ani v době absolutního temna neztratilo české umění nic z kreativity.
Dva pohledy
Souběžně tu jsou představeny dva pohledy: dnešní uměleckohistorická interpretace tvorby let 1938 až 1948, vždy se specifickým výběrem, a dobová a našimi hodnotícími měřítky nezkreslená sonda do tehdejší tvorby, což nabízí rekonstrukce výstavy českého umění, která se odehrála v červnu 1946 v Galerii la Boëtie v Paříži.
Mladé výtvarníky tehdy vybíral malíř Josef Šíma a básník Paul Éluard. Pro svět umění objevovali talenty, jako byli František Jiroudek, Kamil Lhoták, Arnošt Paderlík, Jan Smetana, Ota Janeček, Josef Istler nebo Václav Hejna. Nepamatuji se, že by někdy někdo v Česku udělal podobnou rekonstrukci, která je pracná, ale velice užitečná.
Výstava má titul Konec avantgardy? Klasické Murphyho pravidlo zní, že pokud je titulek opatřen otazníkem, odpověď zní ano. Je to pravda i v tomto případě?
Pojem avantgarda byl vojenský termín a označoval útočný oddíl v prvním sledu. Avantgarda, ovlivněná často levicí (i když ne vždy!), chtěla bořit starý svět a budovat nový řád a umění k tomu mělo sloužit jako předvoj „pokroku“, jako viditelný model a jako kreativní projekt budoucnosti. Téměř nic z toho nenajdeme na této výstavě.
Deziluze z domácí i zahraniční politiky, nejistota války, rozčarování ze zrady mocností a z protektorátu, to vše bylo tak silné, že výpovědí umělců, ať už surrealisticky orientovaných, nebo těch se sklonem k figurativní expresi, byly téměř existencionální pochybnosti o své době i o sobě samých.
Někdy to byl výkřik a sociální soucit, jindy tematický útěk k divadlu a cirkusu jako místu iluzí, najdeme tu i odklon od „stroje na bydlení“ k periferii moderního města a také velmi niterné souznění s Kristovým utrpením, nikoliv jako výraz oživlého katolictví, ale jako obecnou metaforu o utrpení v životě a o oběti.
Osobité umění z izolace
Avantgarda v pravém slova smyslu to není, ani v době, kdy Češi hledali „svět, v němž žijeme“, jak zní manifest Skupiny 42, což ale neznamená, že to není vynikající umění. Izolace, do které se čeští a moravští umělci dostali, zrodila umění osobité, které není poznamenáno tradičním prohřeškem otrockého napodobování vzorů, ať už jejich zdrojem byl východ nebo západ.
Sama výstava je postavena jako dialog, který se vzpírá černobílému vidění a předem daným kategorickým závěrům. Haně Rousové a jejímu kolektivu lze za vše jen poděkovat. Trvalým dokumentem jejich objevitelského úsilí se stává originálně pojatý několikakilogramový katalog, který vydalo nakladatelství Arbor vitae, spolupořadatel výstavy.
